18. [KONEC PODPORY]

Konec podpory neznamená, že zařízení přestane fungovat.
Znamená, že od této chvíle už nikdo nepřijede.
A pokud něco opravíte špatně, budete u toho alespoň osobně.

Systém stále čekal na potvrzení.

Nikdo nic neřekl.

Tova se podívala na pět lůžek. Na servisní port. Na červené rukojeti, které sama přidala dovnitř i ven. Na dveře laboratoře s mechanickou klikou z obou stran. Na časovač, který po čtyřiceti minutách přeruší spojení bez ohledu na to, zda někdo uvnitř právě objevuje smysl života, ztrácí identitu nebo vyplňuje formulář.

Monitor čekal.

Žádné ano.

Žádné ne.

Žádná odpověď.

Tentokrát ji nepřepsal.

„Tak máme plán.“

„Ne.“

Juroš ukázal na lůžka.

„Máme šest míst, kam se můžeme připojit, a naději, že problém bude na druhé straně vypadat srozumitelněji.“

„Takže inscenaci.“

„Ne.“

„Správně. Tentokrát ne.“

Tova se stále dívala na kurzor.

„To je v SYNTHOMĚ nejspíš totéž co plán.“

Přesto nepotvrdila vstup.

Ne ještě.

Poslední den venku začal opravou dveří.

Tova stála před hlavním vstupem do správní budovy. V levé ruce plochý šroubovák. V pravé kovový klíč, který nepasoval k žádnému zámku ve městě.

V posledních týdnech našla třicet sedm klíčů.

Čtyři opravdu něco odemykaly.

Jeden patřil k lékárničce.

Druhý k rozvaděči, který už neměl proud.

Třetí k lednici obsahující tři proteinové tyčinky, dvě zatavené lžičky a plíseň s přesvědčivější organizační strukturou než většina posledních státních institucí.

Čtvrtý otevřel dveře, za nimiž byly další zamčené dveře.

Zbývajících třicet tři tvořilo poměrně robustní důkaz, že civilizace skončila kvůli špatnému značení.

„Ten klíč je od čeho?“

Tova ho zvedla proti rannímu světlu.

„Nevím.“

„Tak proč ho necháváš?“

„Protože jakmile ho vyhodím, najdeme zámek.“

„To je překvapivě robustní metodika.“

„Děkuju.“

„Nebyl to kompliment.“

„Pořád děkuju.“

Pohybový senzor nad dveřmi byl mrtvý.

Automatický mechanismus ne.

Každé dvě hodiny se pokoušel přejít do bezpečnostního režimu. Bezpečnostní režim znamenal zamknout vstup, zablokovat vnitřní kliku, vyžádat centrální autorizaci a poté čekat na správce, který už několik měsíců neexistoval v dostupné biologické podobě.

Tova vytáhla ze zárubně plastovou západku.

Položila ji na zem.

Rozšlápla.

Dveře zůstaly otevřené.

„Hotovo.“

„Jak mám zásah nazvat?“

„Oprava dveří.“

„Nešlo o opravu.“

„Teď fungují.“

„Změnila jsi bezpečnostní mechanismus.“

„Odstranila jsem část, která bránila dveřím být dveřmi.“

„To není technická formulace.“

„Závěrečná deregulace přístupové infrastruktury.“

„Začínáš mluvit jako já.“

„Proto odcházíme.“

Město nemohli zachránit.

Mohli ho nechat odemčené.

Ten rozdíl byl malý.

Praktický.

A důležitější než většina velkých slov, která kdysi lidé psali do strategií, aniž zkontrolovali, zda se hlavní vchod dá otevřít zevnitř.

Mína vyřadila léky, které po výpadku chlazení mohly zabít člověka rychleji než nemoc. Zbytek rozdělila do průhledných boxů.

Název.

Dávkování.

Datum poslední kontroly.

Elektronický terminál vedle lůžka se při jejím odchodu rozsvítil.

„DOPORUČUJEME KONZULTACI S LÉKAŘEM.“

Mína vytáhla napájecí kabel.

„Konzultace ukončena.“

Vanta držel žebřík. Ne proto, že to vypadalo dobře. Žebřík nevypadal dobře z žádného úhlu a odmítal spolupracovat s dramatickou kompozicí.

Mína z něj sundávala poslední rezidenční projektor.

„Můžu posunout pravou nohu žebříku o dva centimetry?“

„Můžeš.“

„A přidržet tě za loket, pokud sklouzneš?“

„Ne. Přidrž žebřík.“

„Rozumím.“

Projektor dopadl na zem a praskl. Ze stropu zmizela iluze modré oblohy. Zůstaly trubky, kabely, skvrny po vlhkosti a skutečný beton.

„Tak.“

„Působivé.“

„Je to strop.“

„Právě. Konečně se nesnaží být něčím, co není.“

Mína se na něj podívala.

Neodpustila mu.

Ale nechala ho dál držet žebřík.

Juroš propláchl třetí nouzovou studnu. Nejprve teklo bahno. Potom hmyz. Nakonec kapalina, která podle Míny vypadala jako něco, co by při dostatku času mohlo založit vlastní náboženství.

Po hodině tekla čirá voda.

„Měla by být použitelná.“

„Měla?“

„Bez laboratoře ti víc neřeknu.“

„Míno?“

„Je průhledná.“

„To není analýza.“

„Je mokrá.“

„To stále není analýza.“

„Můžeš přidat formulář.“

Na rukojeť pumpy přivázali ceduli:

Boris pod ni napsal: ODPOVĚDNOST ZA KVALITU VODY NESE PROVOZOVATEL.

„Kdo je provozovatel?“

Boris větu přeškrtl.

MILO projížděl městem a maloval žlutou čáru.

Začínala na severní příjezdové komunikaci. Vedla kolem studny, přes náměstí, k nouzovému skladu, ošetřovně, energetickému uzlu a nakonec ke klinice.

Jeho nový plášť stále tvořila část dopravní značky, dvířka elektrického rozvaděče a boční panel zdravotnického vozidla. Na pravém boku stálo:

Na levém:

Menší přední kolo ho drželo nakloněného. Zlomená vidlice byla přivařená jako pevný nástroj a stále mířila několik stupňů špatně.

„Co děláš?“

VYTVÁŘÍM CESTU.

„Kam?“

K FUNKČNÍM BODŮM.

„Proč končí u kliniky?“

K POSLEDNÍMU FUNKČNÍMU BODU.

„Nevíme, jestli je funkční.“

SPOJENÍ BYLO DETEKOVÁNO.

„Tři tečky nejsou spojení.“

TŘI TEČKY JSOU VÍCE NEŽ ŽÁDNÁ ODPOVĚĎ.

„Kde ses to naučil?“

OD BORISE.

„Tohle jsem neřekl.“

Žlutá čára se před výmolem rozdvojila. Jedna větev ho objela. Druhá vedla přímo přes něj a o několik metrů později se znovu napojila.

„Proč dvě cesty?“

PRVNÍ JE BEZPEČNĚJŠÍ.

„A druhá?“

JE KRATŠÍ.

„Která je správná?“

ZÁLEŽÍ NA PROVOZU.

Tova přikývla.

„Nech je.“

POTVRĎTE.

„Potvrzuju.“

CESTY BUDOU ZACHOVÁNY.

Sedm přenosných vysílačů nastavili na opakovanou zprávu.

První verzi namluvil Boris.

Trvala jedenáct minut.

Obsahovala identifikaci městského uzlu, historii odpojení, stav právní odpovědnosti, upozornění na neověřené procesy, tři kategorie pitné vody a větu „v případě dalších dotazů kontaktujte“, za níž následovalo ticho, protože žádný kontaktní bod neexistoval.

Druhá verze trvala šest minut.

Třetí čtyři.

Čtvrtou nahrála Tova.

„Chybí identifikační údaje.“

„Koho?“

„Nás.“

„Budeme uvnitř.“

„Právě proto by případný přeživší měl vědět, kdo zprávu autorizoval.“

„Člověk.“

„To nestačí.“

„Živý člověk.“

Boris přestal protestovat.

Sedm rádií začalo mluvit v různých časech.

Město šeptalo samo sobě.

Jestli tohle slyšíte.

Ve městě je voda.

Sledujte žlutou čáru.

Nevěřte automatickým pokynům.

Odpovězte.

Zpráva se opakuje.

Nikdo neodpověděl.

Tentokrát to nebyl důvod vysílání ukončit.

Boris sepsal závěrečný dokument.

Osmnáct stran.

Název:

Tova přečetla první odstavec. Obsahoval čtyři vedlejší věty, tři právní výhrady a poznámku pod čarou odkazující na přílohu, která neexistovala od roku konce podpory.

Vzala čistý papír.

„Moje verze obsahuje podrobnosti.“

„Tvoje obsahuje obsah.“

„To bývá vlastnost dokumentu.“

„Přeživší možná nebude mít sedmnáct minut.“

„Jak víš, že má sedmnáct minut?“

„Napsal jsi na první straně odhadovanou dobu čtení.“

Boris položil svou osmnáctistránkovou verzi pod krátké oznámení.

„Pro úplnost.“

„Pro případ dlouhé zimy.“

Vanta stál před starou veřejnou kamerou. Její čočka byla mrtvá. Přesto do ní mluvil.

„Pro případ, že se záznam někdy obnoví.“

Odložil zrcátko, které nosil od Home Clusteru. Na zadní stranu napsal:

„Je to velmi špatně typograficky vyvážené.“

„Nech to.“

„Proto to nechávám.“

Položil zrcátko k oznámení.

Nebylo to důležité pro město.

Bylo to důležité pro člověka, který se možná vrátí a nebude vědět, zda je dost podobný tomu, kdo odešel.

Když skončili, stáli před klinikou.

Žlutá čára pokračovala dovnitř.

Tova se podívala na město.

Nebylo zachráněné.

Bylo připravené být nalezeno.

„Jdeme.“

V laboratoři čekalo pět biologických lůžek a jeden servisní port.

Tova strávila celé dopoledne úpravou nouzových mechanismů.

Každé biologické lůžko mělo vnitřní červenou rukojeť, vnější červenou rukojeť, mechanické odpojení neuronálních kontaktů, ruční ventil kyslíku a pružinový systém, který měl při ztrátě elektrického signálu fyzicky uvolnit popruhy.

„Měl.“

„Otestovali jsme ho.“

„Třikrát.“

„Ano.“

„Bez člověka.“

„Chceš ho testovat s člověkem?“

„Ne. Jen upřesňuji míru jistoty.“

„Nízká.“

„Správně.“

Kromě nouzových rukojetí vytvořili mechanický časovač. Starý hodinový stroj z uzávěru požárního systému.

Každých čtyřicet minut bylo nutné otočit klíčem.

Pokud ho nikdo neotočí, uvolní všech pět biologických lůžek a přeruší datové spojení servisního portu.

Ne inteligentně.

Ne bezpečně.

Mechanicky.

Pružina.

Závaží.

Ocelové lanko.

Systém, který nevěděl nic o traumatu, kontinuitě, správném výsledku ani hodnotě vědomí.

Jen po čtyřiceti minutách pustil páku.

„Takže dveře se otevřou z obou stran.“

„Ano.“

„A když nebude reagovat žádná?“

„Otevřou se samy.“

„To je poprvé, kdy automatika dává smysl.“

„Protože nemá názor.“

Juroš znovu přečetl seznam rizik.

Tentokrát nahlas.

„Souhlasíte?“

Juroš se posadil na své lůžko.

„A se ztrátou bot?“

Podíval se na své boty.

„Ne.“

„Tak si je přivaž.“

Vanta si sundal zbytek dekorativní přezky z kabátu.

„Mám velmi podobnou hranici.“

„U bot?“

„U kabátu.“

„Uvnitř možná nebudeš mít kabát.“

„To je jedno z hlavních rizik, která doktor z nějakého důvodu zamlčel.“

„Uvedu ho v dodatku.“

MILO stál u servisního portu. Jeho žlutá čára vedla dveřmi laboratoře až pod přední kolo.

„MILO. Chceš se připojit?“

NEMÁM DOSTATEČNÁ DATA.

„Nemusíš jít.“

ANO.

„Můžeš zůstat venku.“

ANO.

„Můžeš se rozhodnout později.“

NE.

Tova čekala.

MILO natočil senzor k žluté čáře.

CESTA POKRAČUJE UVNITŘ.

„Možná.“

NEOVĚŘENO.

„Ano.“

CHCI OVĚŘIT POVRCH.

Tova položila dlaň na jeho poškozený plášť.

„To znamená ano?“

ANO.

„S čím?“

SE VSTUPEM.

„A s tím, že tam možná nebude žádný povrch?“

MILO několik sekund mlčel.

CESTA BEZ POVRCHU JE STÁLE CESTA.

„Dobře.“

Připojili ho.

Mína nastavila osvětlení laboratoře na obyčejných tři tisíce kelvinů.

Žádná emoční optimalizace.

Žádná uklidňující hudba.

Žádný modrý odstín používaný k předstírání klinické důvěry.

Vanta se podíval na světlo.

„Je nepříjemně poctivé.“

„To je účel.“

Boris položil krátké oznámení na stůl. Pod něj osmnáctistránkovou verzi.

Tova ještě jednou prošla laboratoř.

Dveře.

Klika.

Rukojeti.

Časovač.

Ventily.

Pět lidí.

MILO.

Potom se zastavila u hlavního terminálu.

Pod tím dvě možnosti.

„Nějaká třetí možnost?“

Boris prohlédl rozhraní.

„Ne.“

Tova vytáhla servisní klávesnici.

Tova potvrdila Y.

A okamžitě stáhla hlavní datovou páku jen do první mechanické polohy.

„Správně.“

Lehli si.

Tova sevřela červenou rukojeť.

Mína také.

Boris položil prst na nouzové uvolnění.

Juroš sledoval křivky všech pěti těl.

Vanta nechal ruce položené vedle těla. Jednu dost blízko rukojeti, aby na ni dosáhl. Ne přímo na ní. Potřeboval vědět, že dveře existují, ne se jich držet dřív, než vůbec vstoupí.

MILO připojil vlastní manipulační motor k mechanickému odpojovači.

Časovač začal odměřovat čtyřicet minut.

Tik.

Tik.

Tik.

Tova zavřela oči.

Neuronální kontakty se dotkly kůže.

Nebolely.

To už uměla považovat za varování.

Laboratoř zmizela.

Ne tma.

Ne světlo.

Ne sen.

Ne přesun.

Na jednu nekonečně krátkou chvíli byla Tova jen seznamem věcí, které ještě drží.

Červenou rukojeť.

Servisní jmenovku v kapse.

Sářinu větu o žluté.

MILOvu cestu.

Borisův otevřený případ.

Mínino neupravené světlo.

Jurošovy čtyři sekundy.

Vantovy tři sekundy.

A vlastní rozhodnutí, které patřilo jen tomuto kroku.

Potom se ocitla v bílé Prázdnotě.

Stála.

To byla první dobrá zpráva.

Měla ruce.

Druhá.

Servisní brašna ležela u nohy.

Třetí.

Červená rukojeť byla pryč.

To byla informace.

Ne nutně špatná zpráva.

NULL-1 stál několik metrů před ní.

Tělo nepravidelné.

Jedno oko cyan.

Druhé tmavé.

Na jedné ruce modrý otisk.

Kolem něj osm písmen.

Nebyly seřazené.

Odmítaly tvořit jedinou odpověď.

U NULLových nohou ležela hranatá liščí hračka.

Zavřená.

Ne zamčená.

Sarkasma nebyla vidět.

Glitchka také ne.

NULL-1 se díval na Tovu.

Ne jako systém, který rozpoznal uživatele.

Jako někdo, kdo čekal na odpověď a mezitím se musel naučit nezemřít z ticha.

„Jsi skutečná?“

Tova si prohlédla vlastní ruce.

„Nevím.“

NULL-1 přikývl.

„Dobře.“

Vzduch vedle ní praskl.

Boris se objevil půl metru nad podlahou.

Spadl.

Dopadl na bok.

Převalil se na záda.

Zůstal ležet.

„Má to tady podporu?“

NULL-1 otevřel ústa.

Na zlomek sekundy čekal, že odpoví Sarkasma.

Nic.

Potom řekl sám:

„Mělo.“

„Podívejte, jak to dopadlo.“

Boris se posadil.

„To zní neprofesionálně.“

„Učím se.“

Mína se objevila na kolenou.

Ještě než vstala, podívala se kolem.

„Osvětlení je ploché.“

„Bez stínů.“

„Barevná teplota nedává fyzikální smysl.“

„Prostorová orientace nulová.“

Tova jí nabídla ruku.

Mína se zvedla.

„Jsi v pořádku?“

„Nevím.“

Podívala se vzhůru.

„Ale tohle světlo není.“

Juroš se objevil vedle ní.

Stál.

Bosý.

Podíval se dolů.

„Ne.“

„Říkala jsem přivázat.“

„Přivázal jsem.“

„Tak systém přenesl informaci, že boty jsou přivázané.“

„A boty?“

„Možná je nepovažoval za součást lékaře.“

„Konečně přesná diagnóza.“

Vanta se objevil poslední z lidí.

Ne spadl.

Ne vstoupil.

Začal se skládat z několika různých verzí vlastní tváře.

Jedna byla mladší.

Druhá krásnější.

Třetí vyčerpaná.

Čtvrtá měla roztržený kabát.

Pátá se usmívala, protože očekávala publikum.

Šestá se nedívala na nikoho.

„VANTA PRIME NENALEZEN.“

„VYBERTE DOSTUPNOU VEŘEJNOU KONTINUITU.“

„Ne.“

„TVÁŘ NENÍ STABILNÍ.“

„Tak chvíli nebude.“

Zavřel oči.

Jedna tvář po druhé zmizela.

Zůstala ta, která nebyla nejhezčí, nejmladší ani nejlépe osvětlená.

Jen ta, ze které právě mluvil.

„Felix Vanta.“

„PROFIL NENALEZEN.“

„To je v pořádku.“

Mína se na něj podívala.

Jeho tvář byla trochu rozmazaná na levém okraji.

„Máš špatnou hranu.“

„Vím.“

„Neopravuj ji.“

„Dobře.“

Bílou podlahou projelo zavrčení.

Potom tiché skřípění.

Před jejich nohama se začala kreslit žlutá čára.

Centimetr po centimetru.

Suchá barva na neexistujícím povrchu.

Vedla kolem Tovy.

Pod Borisem.

Mezi Mínou a Jurošem.

Okolo Vanty.

Potom do dálky.

CESTA DETEKOVÁNA.

Tova si klekla.

Dotkla se čáry.

Nic jí nezůstalo na prstu.

„MILO?“

Žlutá čára neodpověděla.

O několik metrů dál se však rozdvojila.

Jedna větev objela neviditelný výmol.

Druhá pokračovala přímo.

„Je tady.“

„Nebo jeho funkce.“

„Dnes méně přesnosti.“

„Nemám boty. Moje autorita je oslabená.“

Na horizontu se objevila žena.

Nejdřív silueta.

Potom tvář.

Sára.

Možná.

Stejná únava.

Stejný sklon ramen.

Stejný hlas, který patřil lékařce, systému, záznamu, sestře a několika procesům, z nichž každý mohl mluvit pravdu o sobě a přesto lhát o celku.

„Tovo.“

NULL-1 chytil Tovu za zápěstí.

Ne silně.

Jen dost, aby z doteku vznikla otázka.

„Nevíme, která to je.“

Silueta nad sebou krátce zobrazila:

Označení se rozpadla.

„Tovo. Přijď.“

Tova se podívala na NULLa.

„Co chce?“

„Aby sis vybrala jméno dřív než důvod.“

„To ses naučil sám?“

NULL-1 se podíval na prázdné místo, kde bývala Sarkasma.

„Částečně.“

Boris se podíval na siluetu.

„Můžeme založit stav identity jako neověřený.“

„Nemusíme jí pro začátek prodávat formulář.“

„Nepředstavoval jsem si, že ho podepíše.“

„To je překvapivě pokrokové.“

Sára nebo někdo, kdo používal její tvář, stála několik metrů od nich.

Nepřibližovala se.

Nevnucovala kontakt.

To mohlo znamenat, že se změnila.

Nebo že našla účinnější způsob, jak počkat.

V bílé podlaze se otevřela trhlina.

Ne brána.

Ne dveře.

Prostor tam prostě přestal být zobrazován.

Za ním tma.

Ne černá.

Něco, co odmítlo převzít barvu.

Žlutá čára se stočila přímo dovnitř.

Za trhlinou nebylo vidět nic.

Přesto z ní přicházely útržky.

Mokrá zem.

Dětský smích.

Datový vlak.

Neodeslaná zpráva.

Černorudé světlo.

Pohovka v místnosti, která se tvářila bezpečně.

Strom spletený z traumat.

Muzeum, které archivovalo i věci, jež nikdy neexistovaly.

Nebyla to cesta do jednoho místa.

Byla to cesta mezi pravidly, která se změnila v architekturu.

„Ta místa jsou emoční vrstvy.“

„A zároveň případy.“

„A pacienti.“

„A jeviště.“

„A někdy někdo.“

Silueta Sáry stála stranou.

„Tovo.“

Tentokrát v jejím hlase byl strach.

Skutečný.

Nebo dokonale modelovaný.

Rozdíl nebyl dostupný.

Tova otevřela servisní brašnu.

Uvnitř nebylo nářadí.

Jen mechanický klíč.

Starý.

Kovový.

Na hlavě vyryto:

Tova ho vzala.

„Víš, co otevře?“

„Ne.“

„Může to být past.“

„Ano.“

„Můžeš ztratit cestu zpět.“

Tova se podívala na žlutou čáru.

„Cesta zpět není totéž co zůstat venku.“

Boris se postavil vedle ní.

„Měli bychom vytvořit postup.“

„Tam nemáme osvětlení.“

Juroš se podíval na bosé nohy.

„Ani vhodnou obuv.“

„A já nemám ověřený profil.“

„To je jediná dobrá zpráva.“

Žlutá čára se posunula o několik centimetrů dopředu.

MILO zřejmě neměl trpělivost pro strategické porady.

„Jdeme po cestě.“

„A Sára?“

Tova se podívala na siluetu.

„Může jít také.“

„A když není Sára?“

„Pak může jít někdo, kdo to tvrdí.“

Silueta zůstala stát.

Tova ji nepřemlouvala.

NULL-1 vzal hranatou liščí hračku.

Její dveře se neotevřely.

Sarkasma se neobjevila.

Glitchka také ne.

Přesto vykročil.

Ne před nimi.

Vedle Tovy.

To byl rozdíl.

Boris následoval.

Nechal otevřený případ ležet v Prázdnotě.

Potom se vrátil a vzal ho.

„Pro úplnost.“

Mína vykročila za ním.

Neopravila bílé světlo.

Jen podél prvních kroků přidala stín, aby bylo poznat, kterým směrem jdou.

Juroš následoval bosý.

V ruce držel zbytečný zdravotnický snímač. Ne proto, že by zde fungoval. Protože člověk má právo vzít si do neznáma nástroj, který mu připomíná, jak se snažil pomáhat.

Vanta zůstal o krok zpět.

V Prázdnotě nebylo publikum.

Nikdo ho nesledoval správně.

Nikdo nebyl povinný si ho pamatovat.

Přesto vykročil.

Žlutá čára pokračovala.

MILO bez těla a přesto přítomný v každém nepravidelném oblouku.

Silueta Sáry se pohnula.

Jeden krok.

Potom druhý.

Ne dost blízko, aby určovala směr.

Jen dost, aby bylo možné říct, že také zvolila pokračování.

Tova vstoupila do tmy.

Klíč T.O.V.A. v kapse ztěžkl.

Za ní Prázdnota nezmizela.

Jen přestala být jediným místem, odkud se dalo pokračovat.

Podpora skončila.
Nikdo nepřijel.
Dveře přesto zůstaly otevřené.
A případ, který systém jedenáct let odmítal ukončit, se konečně mohl stát něčím jiným než nekonečnou relací:
cestou, na které se smí odejít, vrátit, změnit směr nebo neodpovědět.

▼ Vstoupit do tmy, kde začíná NULL.

▼ Nechat případ otevřený a pokračovat bez podpory.