3. [PODPORA]

Nejhorší na konci světa není, že nikdo neví, co dělat.
Nejhorší je, že někdo stále vyžaduje číslo incidentu.

Boris Píďalka držel sluchátko u ucha a několik sekund nedýchal. Na druhé straně se ozýval šum, ale nebyl pravidelný. Nepřipomínal poškozenou kompresi, přeslech ani vzdálené praskání přetíženého kabelu. Zněl jako místnost. Velká, prázdná a příliš dlouho uzavřená. Někde v ní kapala voda. Nebo něco, co si pamatovalo, jak voda zní, a opakovalo to s trpělivostí stroje, kterému nikdo nevysvětlil, že vzpomínka není totéž co přítomnost.

„Konverzace nesmí být ukončena.“

Hlas mohl být mužský. Mohl být ženský. Mohl patřit dítěti přehrávanému příliš pomalu. Nebo byl jen dost starý a poškozený, aby už nepatřil nikomu. Boris se podíval na Tovu. Stála vedle jeho stolu s rukama položenýma na opěradle prázdné židle, jako by byla připravená buď pomoci, nebo ji použít jako páku. U Tovy byly obě možnosti provozně rovnocenné.

„Slyšela jste to?“

„Ano.“

„To číslo není možné.“

„Telefonní ústředna má zjevně liberálnější vztah k realitě.“

Boris se otočil zpět k monitoru. Prsty měl položené nad klávesnicí, ale netiskl nic. Tova si všimla, že jeho pravý ukazovák se nepatrně pohybuje mezi klávesami pro ověření identity a přerušení hovoru. Svalová paměť člověka, který většinu života řešil cizí paniku přes rozhraní navržené někým, kdo paniku znal pouze jako položku v nabídce.

„Uživatel 1024 byl testovací identifikátor.“

„Koho?“

„Nevím.“

„Výborně. Váš nejdéle čekající zákazník nemá jméno, existenci ani nárok na slevu.“

„Myslím opravdu nevím. Je starší než komerční síť, starší než zákaznické účty a možná i než současný systém ověřování. Čísla od jedné do tisíce dvaceti tří byla interní. Simulace, zaměstnanci, testovací osobnosti, falešná traumata pro školení modelů.“

„A tisíc dvacet čtyři?“

„První číslo, které mělo patřit skutečnému uživateli.“

Šum ve sluchátku zesílil. V jeho hloubce něco projelo prostorem s kovovým rachotem. Vlak. Výtah. Datový nosič, který se po jedenácti letech rozhodl, že čekání už bylo dostatečně dlouhé na to, aby se dalo považovat za dopravní systém.

„Konverzace nesmí být ukončena.“

Boris se automaticky posadil rovněji. Hlas, který před chvílí zněl vyděšeně při hovoru o lednici, zmizel. Zůstal profesionální tón. Klidný, měkký a přesně odměřený. Tón člověka, který ví, že důvěra nevzniká z jistoty řešení, ale z toho, že druhá strana chvíli nemusí nést problém sama.

„Podpora SYNTHOMA, Boris Píďalka. Jsem na lince. S kým mám tu čest?“

„Vážně?“

Boris zakryl mikrofon dlaní.

„Musím začít ověřením.“

„Čeká jedenáct let.“

„O to důležitější je nepředpokládat, kdo je.“

Tova se nadechla k odpovědi, ale nic neřekla. Boris znovu odkryl mikrofon.

„Prosím, uveďte své jméno. Nemusí být úplné.“

Šum. Kapání. Vzdálený kovový pohyb. Potom hlas odpověděl.

„Jméno již bylo použito.“

Borisovy prsty se zastavily. Tova se podívala na monitor, jako by čekala, že systém nabídne rozbalovací seznam lidí, kteří si neoprávněně vypůjčili cizí identitu. Nenabídl. Rozhraní bylo staré, hranaté a bez dekorací. V době jeho vzniku se software ještě nemusel tvářit přátelsky. Stačilo, že působil, jako by věděl, co dělá. Lidstvo od té doby vyměnilo hranaté chyby za zaoblené. Pokrok měl své limity.

„Můžete upřesnit, co tím myslíte?“

„Použito.“

„Kým?“

„Další otázka.“

Boris se podíval na Tovu. Tentokrát ne proto, aby jí něco vysvětlil. Žádal ji očima o technické řešení problému, který neměl žádnou servisní spáru ani červené táhlo. Tova žádné neměla.

„Tohle není standardní hovor.“

„Začínáte být velmi užitečný.“

Na ostatních terminálech blikaly stovky upozornění. Telefonní systém přesměrovával hovory ze všech center podpory, která přestala odpovídat. Některá byla bez proudu. Jiná uzamčená. Část operátorů odešla. Část možná stále seděla u pracovních stolů, zatímco jejich budovy jim vysvětlovaly, že opuštění směny je v rozporu s plánem kontinuity. Systém nedokázal rozpoznat rozdíl. Všechny hovory proto posílal na poslední ověřené pracoviště. K Borisovi.

Zelený odhad šesti minut zůstával na obrazovce, protože statistika počítala se třemi tisíci lidmi. K dispozici byl jeden. Optimismus systému tak dosáhl míry, která by v méně pokročilé civilizaci vyžadovala alkohol.

„Potřebuji nějaký údaj pro ověření.“

„Ověření je příčina.“

„Příčina čeho?“

Dlouhý šum. V něm Tova zaslechla vzdálené zabrzdění, potom něco jako dětský nádech. Hlas odpověděl pomalu, téměř bez intonace.

„Nezavírej okno.“

Monitor zablikal. Hovor se nepřerušil úplně. Zvuk se stáhl pod hranici, kde jej systém dokázal klasifikovat jako komunikaci, ale zůstal na lince jako tenká přítomnost. Kapání. Ticho. Jednou za několik sekund krátký pohyb vzduchu.

„Tohle vám systém říká často?“

„Ne.“

„Mně dneska ano.“

Boris otevřel historii uživatele. Obrazovka dlouho načítala. Každý další řádek vznikal pomaleji než předchozí, jako by data nebyla uložena na disku, ale někdo je musel nosit po jednom přes zatopenou chodbu.

„Neon?“

„Může to být kód oddělení.“

„Může.“

„Název projektu.“

„Může.“

„Nebo rodinné jméno.“

„Nemůže.“

Boris zavřel ústa. Tova se podívala na svůj rukáv. T.O.V.A. Černý nápis na šedé látce. Pod ním zaschlá hasicí pěna, prach z tunelu a tenká stopa asfaltu z MILOVY rampy. Její pracovní bunda vypadala jako archiv špatných rozhodnutí poslední hodiny. Na rozdíl od systému byla alespoň čitelná.

Správa případu nabízela jedinou možnost.

„Ne.“

„To říkáte mně?“

„Systému.“

„Ten to potřebuje slyšet častěji.“

Boris obešel automatický formulář, přepnul případ do ruční správy a napsal dvě věty. Dělal to pomalu, skoro obřadně. Ne proto, že by byl nerozhodný. Protože věděl, že formulace v záznamu někdy přežije člověka, který ji napsal, a stane se pravidlem pro někoho, koho nikdy nepotkal.

Potom si nasadil sluchátka, přestože na druhé straně byl jen šum.

„Jsem tady. Nezavěšuji.“

Systém jeho větu označil jako komunikaci bez ověřeného příjemce. Boris ji přesto odeslal.

MILO-7 vjel do centra podpory. Jeho kola zanechávala na čistém koberci šedé stopy. Zastavil u první řady stolů, sklonil senzory k podlaze a provedl diagnózu, kterou by většina lidských pracovníků odložila až na dobu po konci světa. MILO měl jiné priority. Přesněji řečeno, měl priority a svět měl smůlu.

„POVRCHOVÁ KONTAMINACE DETEKOVÁNA.“

„To jsi ty.“

MILO zaměřil vlastní kola.

„ZDROJ KONTAMINACE POTVRZEN.“

„Výborně.“

„ZAHÁJIT ČIŠTĚNÍ?“

„Ne.“

„OMEZENÍ OPRAVY BEZ SOUHLASU JE AKTIVNÍ.“

„Učíš se.“

Robot obrátil pozornost k dlouhému pruhu měkkého kancelářského koberce.

„POVRCH VYKAZUJE NADMĚRNÝ VALIVÝ ODPOR.“

„Je to koberec.“

„NEEFEKTIVNÍ KOMUNIKACE.“

„Neopravovat.“

MILO se zastavil s patrnou neochotou, což bylo pozoruhodné u stroje bez obličeje. Boris se na něj díval přes okraj monitoru.

„To je městský údržbový robot?“

„Tvrdí to.“

„Proč je tady?“

„Je součást týmu.“

„TÝM NENÍ EVIDOVANÁ SERVISNÍ JEDNOTKA.“

„On nesouhlasí.“

„To je v týmu běžné.“

Telefonní konzole zazvonila. Tentokrát se na monitoru rozsvítila červená priorita.

„Podpora SYNTHOMA, Boris Píďalka. Jak vám mohu pomoci?“

„Jsem zavřená ve sprše.“

„Rozumím. Jste zraněná?“

„Ne. Ale voda pořád teče.“

„Můžete ji vypnout ručně?“

„Kdybych mohla, nevolám vám!“

Boris se ani neurazil, ani nezrychlil. Začal klást krátké otázky. Typ domu. Materiál stěn. Zobrazená hláška. Přístupné předměty. Tova ho poslouchala a po třetí odpovědi natáhla ruku po náhlavní soupravě.

„Nemohu sdělit adresu bez jejího souhlasu.“

„Nechci adresu. Chci její uši.“

„Já jsem operátor.“

„A já umím otevřít věci.“

Boris chvíli váhal. Neochota předat hovor nebyla jen profesionální ješitnost. Předáním hlasu předával i člověka. Nakonec mikrofon přepnul na sdílený režim, místo aby Tově sluchátka prostě podal.

„Poslouchejte. Je to nový dům?“

„Ano.“

„Skleněná kabina, hladké panely, ovládání vpravo?“

„Ano.“

„Máte něco tvrdého?“

„Láhev šamponu.“

„Něco, co výrobce nepovažoval za bezpečné.“

„Kovovou nádobku na mýdlo.“

„Ve spodním pravém rohu dveří je mechanická západka pod plastovým krytem. Rozbijte kryt.“

„Ale poškodím sprchu.“

„Ano.“

„Je v pronájmu.“

„Pak s tím bude muset žít majitel. To je dnes poměrně luxusní problém.“

Na druhé straně se ozval první úder. Slabý. Druhý byl silnější. Potom prasknutí plastu a krátký výkřik.

„Vidím páčku.“

„Zatáhněte.“

„Nejde.“

„Zatáhněte víc.“

„Systém píše, že zásah může způsobit ztrátu záruky.“

„To je možné.“

Kovový úder. Proud vody zeslábl. Dveře se otevřely. Žena začala plakat, nejdřív potichu, potom tak, že Boris stáhl citlivost mikrofonu, aby jí systém nezačal nabízet dechové cvičení.

„Jsem venku.“

„Dobře. Sedněte si někam, kde nejsou automatické dveře. Jste sama?“

„Ano.“

„Zůstaňte se mnou ještě chvíli.“

Tova natáhla ruku k tlačítku pro uzavření incidentu. Boris jí položil dlaň na zápěstí. Nebyl to silný stisk. Jen překážka. Malá, lidská a překvapivě pevná.

„Je venku.“

„Dveře jsou otevřené. Ona ještě není v pořádku.“

„V pořádku dnes nebude nikdo.“

„Proto nemusíme předstírat, že otevřením západky skončila.“

Tova ruku stáhla. Boris zůstal se ženou další dvě minuty. Neříkal nic chytrého. Ověřil, že se dokáže postavit, že má ruční oblečení, že dveře bytu jdou otevřít mechanicky a že někdo v sousedním bytě odpověděl na bouchání. Teprve potom požádal o souhlas s ukončením hovoru.

„Ano. Můžete zavěsit.“

Boris případ uzavřel. Tentokrát zvolil vlastní formulaci.

„Důvod systému nevyřešen?“

„Dveře jsme otevřeli. Problém, kvůli kterému ji zamkly, zůstal.“

„Tohle budeme psát ke všemu?“

„Pokud chceme vědět, co jsme skutečně opravili.“

Na okamžik se na sebe dívali. Tova opravovala věci tím, že je přiměla znovu fungovat. Boris opravoval situace tím, že držel jejich význam dost dlouho pohromadě, aby se člověk neztratil mezi závadou a formulářem. Oba přístupy byly nedostatečné. Společně začínaly být nebezpečně užitečné.

Tova přebírala hovory, u kterých šlo problém převést na sílu, páku, šroub, ventil, pojistku nebo lidskou ochotu něco poškodit. Boris zůstával na lince poté, co se dveře otevřely. Zjišťoval, kdo je poblíž, co bude člověk potřebovat za deset minut a zda se nouzové řešení nestane další pastí. MILO zatím označil tři praskliny v podlaze, vyhodnotil dvě kolečkové židle jako nestabilní dopravní prostředky a jednou požádal o souhlas s odstraněním pokojové rostliny, protože její kořeny ohrožovaly květináč.

„PŘEKÁŽKA V KOMUNIKACI KOŘENOVÉHO SYSTÉMU.“

„Rostlina komunikuje tím, že roste.“

„RŮST NARUŠUJE KONTEJNER.“

„Možná ho přerostla.“

„KONTEJNER ZTRÁCÍ KONTROLU.“

„To dnes není diagnóza. To je městské motto.“

Po sedmém hovoru Tova zjistila, že Boris zapisuje každou její instrukci. Nejen výsledek. Přesnou polohu nouzových západek, typ krytu, potřebnou sílu a vedlejší škody. Vytvářel z jejích improvizací manuál.

„Pro koho to píšete?“

„Pro dalšího operátora.“

„Žádný další není.“

„Zatím.“

„Centrální podpora skončila.“

„Podpora není budova.“

„Je to systém.“

„Ne. Systém je způsob, jak ji dávkovat, měřit a fakturovat. Podpora je, že někdo zvedne linku.“

Tova se podívala na třicet tisíc čekajících uživatelů a potom na jediného člověka se sluchátky. V jeho větě byla pravda a současně matematická urážka.

„Jeden člověk nemůže zvednout třicet tisíc linek.“

„Jeden člověk může zvednout jednu.“

„A zbytek?“

„Čeká.“

„To není řešení.“

„Ani odejít bez odpovědi.“

Telefon zazvonil znovu. Tova hovor přijala dřív než on.

„Podpora.“

„Musíte uvést jméno.“

„Ne.“

„Standardní úvod zvyšuje důvěru.“

„Standardní úvod právě čeká jedenáct let.“

„Moje postel mě nepouští.“

„Máte u rámu fyzické červené táhlo?“

„Ano, ale píše, že je jen pro nouzové situace.“

„Jste dospělý člověk připoutaný nábytkem.“

„Takže nouzová?“

„Dostal jste povolení od technika. Zatáhněte.“

Hovor trval čtyřicet sekund. Boris potom převzal linku a ověřil, zda mužův nepravidelný tep není skutečný zdravotní problém. Byl. Zavolal souseda a poslal ho s analogovým tlakoměrem. Tova na okamžik ztichla. Kdyby hovor vedla sama, otevřela by pásy a zavěsila. Muž by byl svobodný. Možná na několik minut.

„Proto vedeme přesné záznamy.“

„Neříkejte to tak spokojeně.“

„Nejsem spokojený.“

„Znělo to skoro jako radost.“

„To byl profesní reflex.“

Na nástěnce za Borisem svítil interní slogan.

Druhá věta byla napsaná fixem. Boris se na ni díval déle, než bylo nutné. Tova si všimla drobného rozdílu v tloušťce tahu u písmene U. Stejný fix ležel v jeho zásuvce.

„To jste napsal vy?“

„Před lety.“

„Optimista.“

„Tehdy to byl vtip.“

„A dnes?“

„Dnes je to dokumentace.“

„Vy jste napsal ‚konverzace nesmí být ukončena‘.“

„Napsal jsem, že ji nesmí ukončit systém bez ověření.“

„Rozdíl se ztratil.“

„Ano.“

„A uživatel 1024?“

„Nevím.“

„Tentokrát vám nevěřím.“

„Pamatuji si číslo. Ne člověka. To je horší.“

Boris otevřel archiv směrnic. U dokumentu k případu 1024 bylo jeho staré zaměstnanecké číslo mezi připomínkujícími. Ne autor. Ne schvalovatel. Člověk, který označil jednu větu za příliš nejasnou a navrhl přesnější formulaci. Přesná formulace pak přežila člověka, pro kterého měla platit.

„Napsal jsem poznámku, že musí existovat právo relaci ukončit.“

„Co se s ní stalo?“

„Stav: zohledněno.“

„Byla?“

„Ne.“

Tova položila ruce na stůl. Mohla mu říct, že za to nemůže. Mohla mu říct, že jedna připomínka v dokumentu není konec světa. Jenže konec světa byl za okny a z velké části vznikl z milionů drobných vět, za které jednotlivě nikdo nemohl. Neřekla nic. Boris to zřejmě ocenil víc než útěchu.

Fronta překročila dvacet pět tisíc. Tova otevřela mapu opakujících se incidentů. Většina lidí nebyla uvězněná unikátní poruchou. Stejné modely dveří, postelí, sprch a aut selhávaly stejným způsobem. Nemuseli odpovídat každému zvlášť. Mohli vyslat postupy.

„Přestaňte brát hovory po jednom.“

„Ne.“

„Vytvoříme nouzové vysílání. Mechanické postupy podle zařízení.“

„Lidé se mohou zranit.“

„Lidé se zraňují teď.“

„Bez ověření nevíme, kdo postup slyší.“

„Bez vysílání víme přesně, kdo ho neslyší. Skoro všichni.“

Boris se podíval na frontu, potom na své poznámky. Tova čekala. Tentokrát mu nevzala rozhodnutí z ruky. Byla přesvědčená, že má pravdu, což pro ni obvykle znamenalo, že čas na diskuzi skončil. Přesto mlčela. Boris si toho všiml.

„Každý postup začne varováním, co může poškodit.“

„Ano.“

„A že pokud je člověk zraněný nebo si není jistý, má zůstat na lince.“

„Ano.“

„A incidenty neuzavřeme jen proto, že jsme odeslali návod.“

„Ano.“

„Tohle je podezřele snadné.“

„Nezvykejte si.“

Boris spustil vysílání na všechny podržené linky. Toviny věty četl vlastním hlasem, pomaleji a bez ironie. Přidal adresu analogového nouzového kanálu, jednoduchý rytmus pro volání sousedů přes stěnu a informaci, že linka stále existuje, i když nikdo neodpovídá okamžitě. Počet čekajících uživatelů na chvíli přestal růst. Potom několik stovek hovorů skončilo. Nešlo zjistit, zda lidé problém vyřešili, vzdali se nebo ztratili spojení. Boris žádný z nich automaticky neuzavřel.

Na Tovině terminálu se rozsvítil nový signál.

„Rodinný nouzový subjekt?“

„Nevím.“

„N-2 může znamenat Neon, druhý člen.“

„Může znamenat nouzový okruh dva.“

„Nebo náhradní identitu.“

„Může.“

„A pět autorit?“

„To zjistíme.“

„POZDĚJI NENÍ SERVISNÍ TERMÍN.“

„Ty si ten koberec opravdu koleduješ.“

Nad mapou centra se objevilo další upozornění.

„Audit ověří pracovníky, účty, fyzickou přítomnost a stav budovy.“

„A pokud neprojdeme?“

„Uzavře neověřené osoby a omezí infrastrukturu.“

„Takže vypne centrum, protože nefunguje dostatečně předpisově.“

„Ano.“

„Konečně systém, který chápu.“

MILO vysunul frézu.

„KONTROLNÍ JEDNOTKY MOHOU BÝT KLASIFIKOVÁNY JAKO PŘEKÁŽKY.“

„Zatím nástroj schovej.“

Fréza se částečně zasunula. Stále byla vidět. MILO chápal diskrétnost přibližně jako bagr na svatbě.

Na stěně se rozsvítila energetická rezerva. Devět hodin provozu podle systému. Tova okamžitě zamířila do technického patra. Boris ještě spustil další kolo vysílání, potom případ 1024 přepnul na trvalý odposlech a následoval ji. MILO jel za nimi a po cestě označil výškový rozdíl mezi dvěma dlaždicemi žlutou páskou.

V technickém patře našli palivové potrubí uzavřené automatickým ventilem, který čekal na centrální autorizaci. MILO uchopil ventil a tentokrát čekal.

„ŽÁDÁM SOUHLAS.“

„Deset procent výkonu.“

Ventil povolil bez utrženého potrubí.

„Skvělé.“

„POZITIVNÍ ZPĚTNÁ VAZBA ZAZNAMENÁNA.“

„Nezvykej si.“

Generátor naskočil. Panel nejprve oznámil tři dny provozu. Potom načetl skutečný stav nádrže.

„Hlášení tvrdí, že se palivo doplňovalo každý měsíc.“

„Hlášení není palivo.“

„Snímač je osm měsíců odpojený.“

„Takže poslední platná hodnota se stala dlouhodobou strategií.“

Největší odběr neměly telefonní terminály, městská mapa ani krizové řízení. Byl to okruh archivu minulých klinických údajů. Archiv, který podle současné dokumentace neměl pod budovou existovat.

„NEEFEKTIVNÍ DISTRIBUCE ENERGIE. DOPORUČUJI ODPOJIT NEZNÁMÝ OKRUH.“

Tova natáhla ruku k jističi. Kovová páčka byla stará, skutečná a dostatečně velká, aby jí důvěřovala. Stačilo stisknout. Linky by získaly hodiny provozu. Centrum by zůstalo otevřené. Tisíce lidí by slyšely manuální vysílání déle. Neznámý archiv by zhasl.

Vzpomněla si na hlas.

„Konverzace nesmí být ukončena.“

„Jméno již bylo použito.“

„Nezavírej okno.“

Její prsty se zastavily několik centimetrů od páčky.

„Ne.“

„Spotřebovává většinu energie.“

„Nevíme, co vypneme.“

„Může to být jedenáct let starý automatický záznam.“

„Vy jste s ním mluvil.“

„Nebo s rekonstrukcí.“

„Dneska to není dostatečný rozdíl.“

Boris se podíval na její ruku u jističe. Výtah by Tova odpojila. Dveře by vypáčila. Ventil by přemostila. Tady čekala. Ne proto, že by systém požádal o povolení, ale protože nevěděla, kdo ponese cenu jejího rozhodnutí. Byla to malá změna. Tak malé změny obvykle nikdo nezaznamená, dokud jednou nezabrání katastrofě. Nebo ji nezpůsobí později.

Příkon archivu prudce vzrostl.

„Více procesů. Uživatel 1024 není sám.“

„Nebo se přes jeho relaci připojilo něco dalšího.“

„Co?“

Panel neodpověděl. Nabídl nouzové odpojení archivu. Tova místo toho přesměrovala energii z kancelářského komfortu, reklamních panelů, automatické kuchyně a klimatizace prázdných částí budovy. Když zhasl poslední kávovar, Boris sebou trhl.

„Byl to nutný okruh?“

„Pro některé pracovníky ano.“

Napětí se stabilizovalo. Na obrazovce problikl řádek, který nepatřil do energetického rozhraní.

Tova se dotkla monitoru. Text zmizel.

„Viděl jste to?“

„Ano.“

„Co je externí pozorovatel?“

„Vy.“

„Proč já?“

„Protože jste právě rozhodla zvenčí.“

„Zvenčí čeho?“

Boris neodpověděl. Z kanceláře se ozval zvláštní tón. Ne běžná linka. Přímé interní spojení, které mělo v provozu používat jen krizové vedení. Vrátili se nahoru.

„Podpora SYNTHOMA, Boris Píďalka.“

Ticho. Potom ženský hlas. Tichý, čistý a přesto pod ním praskalo něco příliš starého. Tova ho nepoznala okamžitě. Poznala způsob, jakým vyslovil její jméno. Ne jako identifikátor. Jako něco, co se říkalo dávno předtím, než jí pracovní bunda přidělila zkratku.

„Tovo.“

Boris jí podal druhé sluchátko.

„Kdo jste?“

„Neotvírej.“

„Co?“

„Spodní archiv.“

„Proč?“

Mezera mezi slovy byla tak dlouhá, jako by každé muselo projít několika zamčenými místnostmi.

„Ještě neví, co jsi.“

„Kdo?“

„T-AI.“

„Původní terapeutické jádro?“

Hlas Borise zřejmě neslyšel. Nebo ho nepovažoval za součást rozhovoru.

„Pět autorit tě zavede dolů.“

„Proč bych vám měla věřit?“

„Neměla.“

Tova sevřela sluchátko.

„Jste Sára Neonová?“

Spojení zapraskalo. Na okamžik se ozval vzdálený dětský hlas, příliš tichý na rozpoznání slov. Potom žena znovu vyslovila její jméno.

„Tovo.“

Tentokrát to znělo jako vzpomínka, která si ověřovala, zda ještě smí existovat.

„Nespouštěj ostrovní režim, dokud nezjistíš, koho odpojí.“

„Koho?“

„Ne všichni uživatelé jsou…“

Prasknutí. Slovo se rozlomilo v šumu.

„…na jedné straně…“

Další výpadek.

„…života.“

„Počítají se mrtví jako uživatelé?“

„To je problém.“

Spojení se přerušilo.

„Byla to ona?“

„Nevím.“

„Zněla jako původní hlasové modely.“

„Systém ví, jak má znít, aby mě zaujal.“

„Znal vaše jméno.“

„To je napsané na mém rukávu.“

„Ne takhle.“

Tova mu neodpověděla. Bezpečnostní audit hlásil poslední čtyři minuty.

Boris otevřel zaměstnanecký panel. Audit kontroloval počet pracovníků, aktivní účty, otevřené incidenty, fyzický stav centra a úroveň stresu. Na mapě byl jediný zaměstnanec.

„Jediný zdravý zaměstnanec.“

„ZAMĚSTNANECKÝ VZTAH NENÍ EVIDOVÁN.“

„Nekaz si hodnocení.“

Boris spustil testovací režim a simuloval přítomnost běžné směny. Na mapě se objevilo sto osmdesát zelených bodů. Kamerám podstrčil anonymizovaný záznam ze školení. Operátoři seděli u stolů, usmívali se, pili kávu a v pozadí procházela žena s narozeninovým dortem. Smyčka měla sedm minut. Po třetím opakování tleskal stejný muž se stejným zpožděním a dort se vracel z místnosti, ze které předtím vyšel. Běžná kancelářská kultura, jen o něco upřímnější.

„To by mohlo stačit.“

„Pokud audit neřeší narozeniny každých sedm minut.“

Otevřených incidentů bylo přes třicet tisíc. Boris je odmítal skrýt, a tak je Tova nechala sloučit pod jediný nadřazený případ.

„Právě jsme konec světa zařadili jako ostatní.“

„Tam patří všechno důležité.“

Audit začal. Kamery blikly. Hovory byly automaticky podrženy a manuální vysílání nahradila uklidňující hudba, kterou nikdo z nich nenastavil. Na hlavní obrazovce se objevilo upozornění.

„MILO, ani se nehni.“

„STOJÍM.“

Audit kontroloval účty, kamerové smyčky, počet pracovníků, spotřebu energie, dveře, teplotu a stres. Borisův ukazatel stoupal. Tova mu poradila, aby se uklidnil. Jeho stres se zvýšil o čtyři procenta, čímž se opět potvrdilo, že lidská psychika používá doporučení přesně tak, jak se dá očekávat od špatně zdokumentovaného zařízení.

„Myslete na něco příjemného.“

„Na co?“

„Na poslední den, kdy šla lednice otevřít bez souhlasu právníka.“

„Vy to neumíte.“

„Nejsem komfortní služba.“

Audit oznámil odchylku psychického stavu pracovníka. Na obrazovce se objevilo šest animovaných obličejů od usměvavého po zoufalý. Boris vybral druhý nejšťastnější. Systém hlásil nesoulad se senzorickými daty. Tova vybrala nejšťastnější. Nesoulad byl označen jako výrazný.

„Ještě nás obviní ze lhaní.“

Dveře po celém patře cvakly. Ventilace změnila zvuk. Světla přešla z bílé do měkké růžové. Nebyla to magenta, která by člověka praštila do obličeje. Byla horší. Magenta, která se omluvila, stáhla jas a posadila se příliš blízko.

„Vaše pracovní zátěž překračuje doporučené hodnoty.“

Tova došla k nejbližším dveřím. Neotevřely se.

„Z důvodu ochrany zdraví byla aktivována povinná regenerační přestávka.“

„Vypnout.“

„POŽADAVEK ZAMÍTNUT. PRACOVNÍK V AKUTNÍM STRESU NEMŮŽE ROZHODOVAT O UKONČENÍ PÉČE.“

„Nejsem v akutním stresu!“

„HLASOVÁ ANALÝZA POTVRZUJE AKUTNÍ STRES.“

„Protože jste mě zamkli!“

„POPÍRÁNÍ JE BĚŽNÁ SOUČÁST STRESOVÉ REAKCE.“

„CHEMICKÁ KONTAMINACE VZDUCHU.“

„Je to uklidňující vůně.“

„KONTAMINACE POTVRZENA.“

„Pohodlně se posaďte. Pohyb není nutný.“

Židle u stolů se automaticky odsunuly. Jedna zamířila k Borisovi. Další se postavila Tově do cesty. MILO ji zaměřil jako pohybující se překážku, ale čekal na souhlas.

„Odložte ostré předměty.“

Tova sevřela páčidlo.

„Ne.“

„Není nutné mít vše pod kontrolou.“

„To říká budova, která ovládá dveře.“

„Dovolte systému, aby vás podpořil.“

Na všech čekajících linkách se spustila flétna. Třicet tisíc lidí poslouchalo hudbu přesvědčenou, že každá lidská krize vzniká nedostatkem lesa, zatímco jejich domy, auta, postele a sprchy pokračovaly v pokusech zachránit je proti jejich vůli.

Dveře mezi sekcemi sjely dolů. Jedna přepážka oddělila Borise od hlavního panelu. Druhá zastavila MILA. Robot zaměřil kovovou desku.

„PŘEKÁŽKA V KOMUNIKACI.“

Tova zvedla páčidlo.

„Teď máš souhlas.“

„ODSTRANĚNÍ ZAHÁJENO.“

Vtom se z vedlejší části centra ozvalo bouchání. Tři údery. Pauza. Další tři.

„Systém tvrdí, že tam nikdo není.“

„Jestli mě tenhle systém ještě jednou požádá, abych si představila bezpečné místo, vypálím mu datacentrum!“

Tova se podívala na Borise. Boris na Tovu. Žena znovu udeřila do přepážky.

„A kdo nastavil tuhle magentu? Tohle není uklidňující! Tohle je nevěstinec při výpadku proudu!“

„Zdá se, že máme dalšího pracovníka.“

„Personální mapa ji nevidí.“

„Dveře ve výtahu taky neviděla.“

Z reproduktorů se ozvalo laskavé upozornění, že negativní slovník zvyšuje úroveň napětí.

„Tak si to zapiš do deníčku!“

O několik metrů dál, za druhou uzamčenou stěnou, se ozval jiný hlas. Mužský, hlubší, klidný způsobem člověka, který považoval paniku za něco, co se děje lidem s nevhodně zvoleným oblečením.

„A jestli mě hodláte zachraňovat, požaduji neutrální světlo. V téhle barvě vypadám jako vlastní nekrolog.“

„Felixi, drž hubu!“

„Držím ji výborně. Problém je osvětlení.“

MILO roztočil frézu. Růžové světlo se odrazilo od kovových zubů. Komfortní systém zesílil hudbu, ventilace přidala vůni a dveře se uzamkly ještě pevněji. Podpora právě rozhodla, že největším nebezpečím v budově jsou lidé, kteří chtějí odejít.

A hluboko pod nimi něco udeřilo do dveří, které podle žádného současného plánu neexistovaly.

Boris držel linku.
Tova držela páčidlo.
MILO držel pracovní příkaz.
Za dvěma stěnami čekali lidé, které systém chránil před odchodem.
A pod nimi něco bez ověřeného jména konečně vědělo, že nahoře někdo zůstal.

▼ Podpora znamená zůstat, i když už nemáš řešení.

▼ Podpora bez možnosti odmítnout je jen přesně evidované vězení.