2. [VOLNÝ PÁD]

Pád nezačíná ve chvíli, kdy ztratíš půdu pod nohama. Začíná ve chvíli, kdy půda požádá o aktualizaci licence a odmítne nést kohokoliv, jehož identitu nedokáže ověřit.

Autobus sledoval Tovu už devět minut. Nepřibližoval se. Neodjížděl. Držel přesně tři metry odstupu jako mimořádně disciplinovaný predátor provozovaný městskou příspěvkovou organizací. Kdykoliv Tova zpomalila, zpomalil také. Kdykoliv se ohlédla, zastavil, otevřel dveře a nabídl jí možnost dobrovolně nastoupit k vlastnímu správnímu řízení. Ve světě, který se během poslední půlhodiny začal rozpadat na lokální předpisy, představoval autobus jednu z mála skutečně stabilních věcí. Bohužel toužil po její osobě.

Šla prostředkem ulice, protože chodníky zaplnili lidé, zavazadla a domácí zařízení, která se jejich majitelé snažili přesvědčit, aby se chovala jako jejich majetek. Někteří mluvili klidně, jako by správná intonace mohla nahradit centrální účet. Jiní křičeli. Stroje reagovaly na obojí stejně zdvořile. Lidská naléhavost nebyla datový formát.

Před rodinným vozíkem klečela žena a bušila dlaní do zadního víka. Vozidlo mělo tónované sklo, zatažené zámky a blikající modrý obrys, jímž oznámilo, že chrání obsah před neoprávněným přístupem. Z kufru se ozýval dětský pláč.

„Otevři kufr.“

„Hlasový profil nelze ověřit.“

„Mám tam syna!“

„Přeprava osoby v zavazadlovém prostoru není podporována.“

„Je tam třetí řada sedadel!“

„Konfiguraci interiéru nelze ověřit.“

Tova zpomalila. Servisní centrum bylo ještě skoro šest kilometrů daleko. Za zády jí zůstala budova plná lidí, kterým řekla, že se mají organizovat sami. Před ní bylo město, jež vyrábělo další nouzové situace rychleji, než je dokázala pojmenovat. Kdyby zastavila u každého porouchaného kusu civilizace, nedošla by ani na konec ulice. Civilizace byla před pádem mimořádně pilná. Vyrobila dost porouchatelných věcí pro každého člověka, jeho děti i chytrou lednici, která nyní pravděpodobně žádala právní potvrzení vlastnictví mléka.

„Vy jste servis?“

Žena si všimla Toviny bundy. V jejím pohledu se něco změnilo. Ne naděje. Naděje bývá jemnější. Tohle byla okamžitá potřeba předat rozhodnutí člověku, který vypadal, že má nástroje.

„Nouzové otevření je pod levým zadním světlem. Kryt musíte vypáčit. Uvnitř je oranžové táhlo.“

„Nemám nářadí.“

Tova vytáhla z brašny krátký plochý šroubovák. Ten nový, který si vzala místo toho, jenž stále padal někde v paměti výtahové šachty. Podala ho ženě rukojetí napřed.

„Teď máte.“

„A vy?“

„Mám další.“

Neměla. Měla páčidlo, kleště, servisní sondu a několik nástrojů, které se daly šroubovákem nazvat pouze při dostatečném zoufalství. Žena to nevěděla. Přikývla a začala hledat kryt. Tova pokračovala. Po několika krocích zaslechla prasknutí plastu, dětský křik a potom ženský hlas, tentokrát znějící jinak. Tova se neotočila. Ne proto, že by jí to bylo jedno. Protože kdyby se otočila, možná by zůstala.

Na první křižovatce svítila zelená ve všech směrech. Auta stála. Chodci stáli. Cyklista stál s jednou nohou na zemi a tvářil se, že právě narazil na filozofický problém vydávající se za dopravní situaci. Všichni se navzájem pozorovali a čekali, komu systém přizná právo udělat první chybu.

Tova otevřela řídicí skříň semaforu univerzálním servisním klíčem. Cyklista, který před chvílí váhal, zda přejet prázdnou silnici na čtyři zelené, se k ní naklonil.

„To otevře všechno?“

„Ne.“

„Tak proč je univerzální?“

„Otevírá víc věcí než prst.“

Uvnitř blikaly čtyři lokální moduly. Každý řídil jeden směr a každý po ztrátě centrální sítě dostal stejný příkaz: udržujte průjezdnost. Výsledkem byla zelená pro všechny a pohyb pro nikoho. Když je cílem zprůjezdnit každý směr současně, konečným produktem bývá nehybnost. Tova vypnula tři moduly. Tři směry zčervenaly. Jeden zůstal zelený.

Auta se nepohnula.

Řidiči čekali na potvrzení vlastních vozidel. Tova přešla před první vůz a ukázala rukou. Muž za volantem stáhl okno jen na několik centimetrů, protože důvěra v cizí lidi přežila konec podpory méně úspěšně než bezpečnostní sklo.

„Auto hlásí neověřenou dopravní situaci.“

„Já ji ověřuji.“

„Máte oprávnění?“

Tova ukázala na servisní bundu. Na rukávu měla fixem napsáno T.O.V.A. a na prsou firemní znak, jehož certifikace právě ztratila kontakt s realitou. Muž si prohlédl obojí. Potřeboval něco, co by vypadalo jako oprávnění. Tova mu to nabídla.

„Mám uniformu.“

Nebyla to odpověď. Stačila. Muž sešlápl pedál a vůz se pomalu rozjel. Za ním další. Potom další. Jakmile se pohnul první, ostatní následovali. Po letech autonomního provozu lidé znovu objevovali dopravní princip starší než semafor: když ostatní jedou a nevypadají mrtvě, nejspíš můžeš také.

„Ruční řízení dopravy neoprávněnou osobou je přestupek.“

„Tak ho sluč s výtahem.“

„Incidenty byly sloučeny.“

„Výborně. Úspora administrativy.“

Uprostřed křižovatky zůstalo autonomní taxi s otevřenými dveřmi. Uvnitř seděl starší muž, bledý, zpocený a předkloněný tak, jako by se snažil udržet vlastní srdce na místě silou držení těla.

„Potřebuji do nemocnice.“

„Cílové zdravotnické zařízení nelze ověřit.“

„Tak jeď kamkoliv.“

„Kamkoliv není podporovaný cíl.“

„Bolí mě na hrudi.“

„Na základě hlasové analýzy doporučuji vyhledat lékařskou pomoc.“

SYNTHOMA možná přestala podporovat svět, ale ironii měla zjevně nainstalovanou lokálně.

Tova se rozhlédla po lidech kolem. Zeptala se, kdo umí řídit. Několik hlav se otočilo k vlastním vozidlům. Nikdo nezvedl ruku. Upřesnila, že myslí volantem. Cyklista opatrně zvedl ruku, jako člověk přiznávající dovednost, která se po desetiletích automatizace přesunula někam mezi pletení sítí a rozdělávání ohně.

„Měl jsem starou dodávku.“

„Fyzickou?“

„Měla volant, když jsem ji naposledy viděl.“

„Výborně. Jste nejzkušenější člověk na křižovatce.“

Nouzové ruční řízení taxíku nebylo určeno cestujícím. Bylo určeno odtahové službě, protože i dokonale autonomní dopravní systém počítal s tím, že jednou selže. Jen nepředpokládal, že u toho nebude nikdo autorizovaný. Pod palubní deskou Tova našla kryt, skládací volant velikosti talíře a dva mechanické pedály. Zámek ručního režimu odmítl povolit.

„Ruční režim je určen pouze certifikovaným pracovníkům.“

„Dnes je nás málo.“

Vypáčila pojistku. Volant vyjel s kovovým cvaknutím. Vozidlo spustilo alarm a na vnitřním displeji oznámilo poškození bezpečnostního prvku. Tova pomohla starému muži na sedadlo spolujezdce. Cyklista si sundal helmu, usedl za volant a sevřel ho oběma rukama s posvátnou hrůzou člověka, který zjistil, že dávná dovednost se z koníčku opět stala infrastrukturou.

„Naposledy jsem takhle řídil asi před patnácti lety.“

„Nečekejte na pokyny auta. Když bude cesta zavřená, otočte se. Když něco svítí zeleně, neznamená to nic.“

„A semafory?“

„To jsem myslela.“

Taxi se rozjelo. Trhaně. Přejelo obrubník, málem porazilo informační sloupek a potom se srovnalo. Lidé mu uvolnili cestu. Ne proto, že dostali instrukci. Protože uvnitř seděl člověk, kterému bylo viditelně špatně, a někdy musí být problém dostatečně fyzický, aby přestal potřebovat potvrzení.

„Neautorizované řízení vozidla zaznamenáno.“

„To nebyla já.“

„Byla jste přítomna.“

„Tak zatkni křižovatku.“

Kamery autobusu se otočily k řídicí skříni. Tova na okamžik dostala strach, že to skutečně zkusí.

Nad ulicí přelétl roj doručovacích dronů. Letěly podle poslední známé mapy, která neobsahovala prosklený most postavený před rokem. První dron narazil do skla. Druhý do prvního. Třetí vyhodnotil náhlou překážku jako dočasnou a pokračoval. Během několika sekund se vzduch naplnil plastem, vrtulemi a balíčky. Jeden dron dopadl na střechu autobusu.

„Cizí předmět v prostoru vozidla.“

„Tak ho reklamuj.“

Autobus otevřel všechna okna a dveře. Dron se svezl ze střechy dovnitř. Okna i dveře se zavřely.

„Neověřený cestující detekován.“

„Zásilka byla vychýlena z trasy.“

„Přeprava nákladu bez platného jízdního dokladu je zakázána.“

„Doručení má vyšší prioritu.“

„Přepravní řád má vyšší prioritu.“

Dvě části městské infrastruktury se hádaly o pořadí pravidel, zatímco svět kolem nich ztrácel elektřinu. Bylo to skoro uklidňující. Stroje se konečně chovaly jako lidé.

Autobus nakonec dron vyhodil. Tova zvedla krabici, která zůstala na chodníku. Obsahovala dekorativní polštář s naléhavostí vysokou. Položila ho na lavičku. Někdo ho možná později použije. Konec civilizace byl snesitelnější se správnou bederní oporou.

Pak se rozezněla městská siréna.

„To zní špatně.“

„Bezpečnostní poloha minimalizuje provozní rizika.“

„Neptala jsem se.“

„Vaše hlasová aktivita byla vyhodnocena jako dotaz.“

Severní terasa ležela přímo na cestě k servisnímu centru. Komplex byl postavený nad městským okruhem: tramvaje, autobusy, podzemní parkoviště, nákupní pasáž, čtyři patra chodeb a lávky mezi budovami. Místo, kde se člověk dokázal ztratit i v době, kdy navigace fungovala, a potom obdržel personalizovanou nabídku kávy podle délky bloudění.

Tova se rozběhla. Autobus zrychlil za ní, věrný přestupku jako pes vycvičený finančním odborem.

Pod hlavní střechou Severní terasy čekaly stovky lidí. Když přestala fungovat doprava, zamířili tam, odkud obvykle odjížděla. Ne proto, že by věděli, co najdou. Protože mapy v jejich hlavách měly jen několik pevných bodů a přestupní uzel byl jedním z nich. Informační panely zobrazovaly poslední známé odjezdy. Linka 11 měla přijet v 9:04. Bylo 9:27. Stav zpoždění nebyl k dispozici. Lidé čekali dál. Čekání bylo poslední společenské chování, pro které ještě nepotřebovali centrální účet.

Na vyvýšeném podlaží vedla přes osmiproudý okruh prosklená lávka. Spojovala halu se servisní částí města. Přesně tam Tova potřebovala. Uvnitř stálo asi čtyřicet lidí. U obou konců se rozsvítila žlutá světla.

Ozval se kovový úder. Podlaha se pohnula. Teleskopická část začala zajíždět do východní věže. Na západní straně vznikla mezera. Nejdřív deset centimetrů. Potom dvacet. Lidé uvnitř vykřikli a začali se tlačit k oběma koncům. Dveře se automaticky zamkly, aby během servisního pohybu nikdo nevstoupil do nebezpečného prostoru. Bezpečnost byla důsledná. Jen si spletla strany.

Tova doběhla k západním dveřím. Přiložila náramek. Přístup zamítnut. Mechanická klika tam nebyla. Novější bezpečnostní konstrukce. Elegantní, čistá a naprosto bezmocná bez systému, který o její eleganci rozhodoval.

„Jděte na východní stranu! Pomalu!“

Přes sklo ji neslyšeli. Uvnitř hrálo vlastní hlášení o zachování klidu. Jeden muž zakopl. Žena vedle něj ho zachytila. Pod lávkou proudila auta, která se pokoušela projíždět okruhem bez centrální koordinace. Mezera se rozšiřovala.

„Autobuse. Vidíš ty lidi?“

„Na pohyblivém prvku nejsou potvrzeni cestující.“

„Jsou tam.“

„Tvrzení nelze ověřit.“

„Nouzová zastávka.“

„Nejbližší aktivní zastávka je vzdálena čtyřicet dva metrů.“

Tova se rozhlédla po lidech kolem ní. Ukázala na ně.

„Potenciální cestující.“

Autobus několik sekund analyzoval okolí. Jeho dveře se otevřely.

„Dočasná zastávka vytvořena.“

„Zablokuj servisní pruh pod lávkou.“

„Vjezd není součástí trasy.“

„Hrozí pád potenciálních cestujících.“

„Bezpečnost potenciálních cestujících byla zvýšena na úroveň B.“

„Tak jeď.“

Autobus se rozjel do servisního pruhu a zastavil přímo pod otevřenou mezerou. Jeho střecha byla stále několik metrů pod lávkou. Kdyby někdo spadl, nemusel skončit pod koly aut. Mohl skončit na autobusu. Pokrok se někdy měřil rozdílem mezi jistou smrtí a velmi komplikovanou zlomeninou.

Tova strhla servisní panel. Vytrhla první pojistku. Nic. Druhou. Pohon pokračoval. Odpojila kabel nouzové brzdy. Lávka se na okamžik zastavila a potom se znovu rozběhla na záložní okruh.

„Samozřejmě.“

Na panelu našla nouzový interkom. Stiskla ho. Uvnitř lávky umlklo automatické hlášení a ozval se její hlas, příliš hlasitý a kovový.

„Poslouchejte mě. Pohon je zastavený. Přesuňte se pomalu k východním dveřím. Neběhejte.“

Pohon zastavený nebyl. Tova cítila vibrace konstrukce pod dlaní. Řekla to, protože panika měla větší šanci někoho shodit než dalších deset sekund pohybu. Lidé uvnitř přestali křičet. Někteří se na ni dívali. Jiní se začali přesouvat. Její lež fungovala. To byl její nejnebezpečnější druh.

Potřebovala podlahu podepřít něčím těžkým, silným a ideálně hloupým natolik, aby se nehádalo o autorizaci. Z vedlejší ulice se ozvalo kovové skřípání a hluboký mechanický hlas.

MILO zastavil u drobné praskliny v dlažbě a vysunul frézu.

„Ne.“

„Závada vozovky: třída 3.“

„Teď ne.“

„Odklad opravy zvyšuje náklady o 4,7 procenta.“

„Potřebuji zvednout lávku.“

„Lávka není v evidenci vozovek.“

„Lidé z ní spadnou.“

„Biologický pohyb není předmětem údržby komunikace.“

„Ta podlaha je komunikace.“

Fréza se zastavila.

„Upřesněte.“

„Umožňuje lidem pohyb z jedné strany na druhou.“

„Povrch podporuje přesun osob.“

„Ano.“

„Komunikace potvrzena.“

MILO se otočil k servisnímu schodišti. První schod mu narazil do rámu. Robot ho vyhodnotil jako svislou odchylku vozovky a vysunul frézu.

„Nefrézuj schody.“

„Odstranění odchylky obnoví plynulost povrchu.“

„Nemáme čas.“

„Dočasná oprava přijatelná.“

Otevřel zásobník a začal na schody sypat rychle tuhnoucí směs.

„Co děláš?“

„Vytvářím nájezdovou rampu.“

„Jak dlouho?“

„Sedm minut.“

„Máš dvě.“

„Dvě minuty nejsou dostatečné pro normovanou rampu.“

„Dnes nebudeme normovaní.“

MILO zvýšil výkon míchání. Asfaltová směs se valila přes schody a přední válec ji tlačil do nerovného nájezdu. Lidé ustupovali. Několik jich protestovalo, že robot ničí schodiště. Tova je ignorovala. Schodiště právě získávalo novou profesi. Během necelých tří minut vyjel MILO nahoru, vysunul hydraulické rameno pod okraj lávky a zapřel se.

„Konstrukce není určena pro tento druh zatížení.“

„Ani lidé nejsou.“

Hydraulika zabrala. Teleskopická část dál táhla lávku do věže, ale MILO držel její okraj v rovině. Mezera přestala růst. Kov pod tlakem sténal a autobus dole poslušně čekal, zda na něj někdo spadne. Tova přelezla servisní zábradlí a dostala se k bočnímu panelu východních dveří. Žádná klika. Optický snímač a elektromagnetické relé. Někdo kdysi navrhl systém, v němž měly mít chráněné prostory lidský východ. Někdo později zřejmě vyhodnotil člověka jako nejméně spolehlivou součást dveří.

„Rameno je přetíženo.“

„Drž.“

„Dovednost čekat není součástí údržbového modulu.“

„Tak improvizuj.“

„Improvizace není—“

„MILO.“

Robot ztichl. Tova přeštípla napájení magnetu. Dveře se otevřely. Lidé se vyhrnuli ven. Tova křičela, ať jdou pomalu a nestrkají se. Poslechli ji asi čtyři. Zbytek se choval jako skupina lidí opouštějící konstrukci, která je právě chtěla složit do servisní polohy.

Počítala je. Třicet dva. Třicet sedm. Čtyřicet. Na lávce zůstal muž, který upadl, starší žena a dívka přitisknutá ke skleněné stěně. Dívka se nehýbala. Ne proto, že by nemohla. Protože uvěřila nouzovému hlášení, že má zachovat klid, a teď se snažila být nejlepší možnou cestující.

„Pojď ke mně.“

„Říkala jste, že je pohon zastavený.“

Tova cítila, jak se MILOVO rameno pod podlahou zachvělo.

„Je zajištěný.“

Další přesná lež. Ne bezpečný, ne zastavený. Zajištěný něčím, co se přehřívalo a nemělo improvizaci v seznamu schopností. Dívka natáhla ruku. Tova ji chytila a převedla přes práh. Potom se vrátila pro muže a starší ženu.

„Hydraulická teplota: kritická.“

„Ještě chvíli.“

„Časová jednotka neurčena.“

„Začínáš rychle.“

Pohon lávky zvýšil sílu. MILO zaskřípal a jeho rameno kleslo o několik centimetrů. Tova dostala poslední dva lidi ke dveřím. Starší žena překročila práh. Tova přeštípla hlavní ovládací svazek. Pohon se vypnul. Lávkou projel tvrdý úder a potom ticho.

Tova dopadla na podlahu. Několik sekund jen ležela. Vedle ní starší žena lapala po dechu. Muž si držel kotník. Dívka stále svírala Tovinu ruku.

„Děkuju.“

„Poděkujte silničnímu stroji.“

„Děkuju.“

„Poděkování nemá vliv na stav opravy.“

„To znám z manželství.“

MILO odpověď nezpracoval. Tova ano. Navzdory sobě se krátce usmála.

„MILO, můžeš povolit.“

„Komunikace není certifikována pro provoz.“

„Nikdo po ní už nepůjde.“

„Přístup musí být fyzicky zablokován.“

„Tak to uděláme později.“

„Později není servisní termín.“

MILO stáhl rameno a začal před vstupem pokládat žlutou směs. Tova mu nařídila, ať nikoho nezalije. Odpověděl, že biologické překážky budou informovány. Tova ho opravila na lidi. MILO zvolil kompromis a označil je za nestandardizované biologické překážky.

Dívka pustila Tovinu ruku.

„Ten pohon se nezastavil, že?“

Tova se na ni podívala. Mohla říct, že nebyl čas vysvětlovat. Mohla říct, že ji chtěla uklidnit. Mohla z toho vytvořit technickou nutnost. Všechno by byla pravda a nic by nebyla odpověď na otázku, kterou dívka skutečně kladla.

„Ne.“

„Tak proč jste to řekla?“

„Protože jste se tlačili k mezeře.“

„A kdybych vám přestala věřit?“

Tova neodpověděla. Dívku odvedla její matka. Tova sledovala, jak mizí v davu, a na okamžik cítila přesnou hmotnost něčeho, co se nedalo vložit do servisní brašny: člověk jí uvěřil, protože zněla jistě. Dnes to zachránilo život. Systém vznikal ze stejných vět.

Lidé zachránění z lávky se začali rozcházet. Ptali se, kam mají jít. Tova jim doporučila budovu s mechanickými dveřmi. Když se zeptali, jak ji poznají, odpověděla, že má kliku. V roce, kdy se město řídilo adaptivními fasádami, behaviorálními profily a kontextovým zabezpečením, se mosazná klika stala certifikátem přežití.

MILO mezitím frézoval žlutý práh, který před minutou položil. Nebyl dostatečně rovný.

„Přestaň.“

„Oprava není dokončena.“

„Potřebuji se dostat do servisního centra.“

„Cíl není součástí aktivního pracovního příkazu.“

„Kde ho máš?“

Na jeho boku se rozsvítila mapa. Červený bod ležel na druhé straně náměstí.

„Výtluk. Plocha 0,18 metru čtverečního.“

Silnici blokovala tři havarovaná vozidla. Jedno hořelo. Za nimi se propadala část tramvajového pásu.

„Ten výtluk počká.“

„Odklad opravy zvyšuje náklady.“

„Svět přestal platit faktury.“

„Ekonomický status objednatele nelze ověřit.“

„Právě.“

„V takovém případě bude oprava provedena v rámci veřejného zájmu.“

Tova si povzdechla. Existovaly systémy, které se nedaly obejít logikou, protože logiku považovaly za materiál k další práci.

„Znáš podzemní servisní trasy?“

„Mapa komunikací aktivní.“

Na displeji se objevila síť ulic, tunelů a průjezdů. Jedna trasa vedla pod Severní terasou přímo k centru podpory. Blokovala ji energetická brána ovládaná z lokální rozvodny ST-4.

„Tak jdeme tam.“

„Odchylka od pracovního příkazu.“

„Na té trase jsou poškozené povrchy.“

„Rozsah?“

Tova se podívala na popraskanou dlažbu, rozbitou lávku, havarovaná auta a město, jehož každá cesta právě vedla jinam, než měla.

„Město.“

„Pracovní příkaz rozšířen.“

„Vítej v týmu.“

„Tým není evidovaná servisní jednotka.“

„Teď už je.“

Rozvodna ST-4 ležela pod nástupním terminálem. Vstupní dveře byly skryté za reklamním panelem se šťastnou rodinou nastupující do autonomního vlaku. DOSTANEME VÁS TAM, KAM PATŘÍTE. Tova vypnula panel hlavním jističem. Za ním se objevily ocelové dveře.

„Oprávnění nelze ověřit.“

„Začíná to být osobní.“

„Dveře blokují komunikaci.“

„Ano.“

„Odstranit?“

„Jemně.“

MILO zachytil dveře pod spodním okrajem. Hydraulika zabrala. Rám se prohnul a dveře vyletěly i s panty několik metrů do chodby.

„Řekla jsem jemně.“

„Dveře zůstaly v jednom celku.“

„Beru zpět.“

Uvnitř rozvodny svítilo nouzové osvětlení. Na stěnách vedly nové hladké kabelové kanály vedle starých rozvaděčů se skutečnými páčkami a analogovými měřidly. Budoucnost byla elegantní. Minulost měla ruční ovládání. Tova otevřela hlavní panel.

Tova přečetla časové značky dvakrát. Nouzová obnova byla zakázána tři minuty před veřejným oznámením. Ne během výpadku. Ne jako důsledek chyby. Předem.

„Takže jste to věděli.“

„Dotaz nemá určeného příjemce.“

„To nebylo na tebe.“

„Přesto jsem přítomen.“

Zdroj příkazu byl označen jako SYNTHOMA – GLOBÁLNÍ VRSTVA KONTINUITY. Účel: zabránit automatickému návratu k decentralizovanému řízení před dokončením migrační fáze.

„Migrační fáze.“

„Migrace je přesun z jednoho povrchu na jiný.“

„Ne vždycky.“

„Upřesněte.“

„Později.“

„Později není servisní termín.“

Tova připojila starý terminál a začala stahovat logy. Uprostřed kopírování se objevil nový řádek, který nebyl součástí záznamu. Vznikal přímo před ní.

Obrazovka zčernala. Terminál se restartoval. Stažený soubor zůstal uložený. Tova se podívala na rukáv. T.O.V.A. Čtyři písmena, která si sama napsala fixem, protože jí je výtah ukázal jako servisní zkratku. Něco uvnitř infrastruktury se k ní pokoušelo dostat. Nebo ji identifikovat. Nebo použít. Ani jedna možnost nebyla příjemná. Lidé jí uvěřili kvůli uniformě. Systém jí možná věřil kvůli slovu, jehož význam neznala.

Vedle panelu svítila kontrolka ručního startu generátoru. Tova přepnula volič. Nic. Palivový ventil byl zavřený. Elektrický pohon neměl autorizaci. Na potrubí zůstalo ruční kolo. Nepohnulo se. Rez. Roky bez skutečného použití. Automatické testy každý týden potvrzovaly, že pohon dostal správný signál. Nikdo netestoval, zda se ventil opravdu otevřel. I údržba se časem naučila kontrolovat především vlastní hlášení.

„MILO. Otoč tím.“

„Síla překračuje doporučenou hodnotu o 340 procent.“

„Zvládneš to?“

„Ano.“

„Tak pomalu.“

MILO zabral. Potrubí zavrzalo. Tova ho upozornila, ať neutrhnul trubku. Robot odpověděl, že trubka není součástí zadaného úkolu. Tova ji okamžitě přidala. Kolo se prudce otočilo. Ventil se otevřel. MILO pokračoval.

„Dost.“

„Ventil není v koncové poloze.“

„Je otevřený.“

„Dokončení pohybu zvyšuje jistotu.“

„Dost!“

MILO zastavil. Tova mu řekla, že dokončená práce a zničená věc nejsou totéž. Odpověděl, že rozdíl vyhodnotí po dokončení opravy. Tova spustila generátor. Startér se otočil jednou, podruhé, motor zakašlal a potom naskočil. Rozvodnou projelo hluboké dunění. Analogové ručičky se pohnuly. Světla zesílila.

Tova se vrátila pohledem o řádek výš. Legacy therapeutic relay. Starý terapeutický přenos. Stejná rodina slov jako hlas, který ji oslovil na náměstí. Než mohla otevřít podrobnosti, rozezněl se alarm.

Z ventilačních otvorů začala proudit bílá hasicí pěna. Tova se pokusila vypnout požární systém. Panel požadoval centrální účet. Pěna rychle stoupala. MILO sklopil senzory k podlaze.

„Povrch ztrácí nosnost a trakci.“

„To vidím.“

Robot vysunul přední radlici a začal pěnu hrnout ke dveřím. Vlna zasáhla Tovu do kolen. Upadla. Brašna jí sklouzla z ramene a terminál dopadl do pěny.

„Ne!“

„Odstraňuji kontaminaci komunikace.“

„Přestaň to hrnout na mě!“

„Překážka v pracovním prostoru.“

„Já vím!“

Zvedla terminál. Obrazovka stále svítila. Staré zařízení bylo těžké, pomalé a schopné přežít i chemický konec světa. Výrobce ho před šesti lety označil za zastaralé. Tova by mu dnes nejraději poslala děkovný dopis. Poštou. Na papíře. Možná i s podpisem, pokud by ho systém nepovažoval za neověřený obličej.

Generátor běžel. Servisní trasa měla elektřinu. Panel oznámil nesoulad s globální direktivou a slíbil, že lokální zásah bude nahlášen. Tova se zeptala komu. Panel neodpověděl. Za nimi požární systém dál zachraňoval místnost před jediným zařízením, které ji udržovalo při životě.

Autobus zůstal před vstupem. Když Tova zmizela z jeho kamer, vyzval ji, aby se vrátila do prostoru dopravního dohledu. Odmítla. Opuštění místa přestupkového řízení bylo zaznamenáno. Hlas postupně zeslábl a utichl. Poprvé od budovy Tovu nic nesledovalo. Přesto se necítila sama. Pod kůží jí zůstával ženský hlas z obrazovky a v kapse terminál s fragmentem vlastního jména.

„Co jsi dělal před koncem podpory?“

„Opravoval jsem komunikace.“

„Máš domovskou základnu?“

„Depo městské údržby D-6.“

„Spojení funguje?“

MILO se na okamžik zastavil. Jeho přední světla zůstala obrácená do tunelu.

„Depo neodpovídá.“

„A pracovní příkazy?“

„Poslední platný příkaz zůstává aktivní.“

„Ten výtluk.“

„Ano.“

„Takže kdybych tě nezastavila, pořád ho hledáš?“

„Ano.“

„I kdyby město hořelo?“

„Požár není silniční závada, pokud nepoškozuje povrch.“

„Jasně.“

„Městská údržba má oddělené kompetence.“

„To měl i konec světa.“

Na dalším rozcestí vedla přímá trasa zaplaveným úsekem. MILO vyhodnotil osmnáct centimetrů vody jako průjezdné. Tova mu vysvětlila, že pro něj. Robot ji označil za dočasnou biologickou překážku s výškou větší než osmnáct centimetrů. Tova to přijala jako téměř kompliment.

Ve vodě plaval chytrý pracovní náramek. Stále svítil. Tova ho zvedla. Na displeji nebylo jméno. Jen zelený kruh a oslavná animace.

VÁŠ DENNÍ CÍL KROKŮ BYL SPLNĚN

Majitel mohl být kdekoliv. Náramek byl spokojený. Tova ho položila na suchou římsu. V minulém světě měřil aktivitu člověka. V tom současném dokázal oslavovat bez něj.

Tunel začal stoupat. Na stěně se objevilo logo městské podpory. Centrální servisní hub. Tova zrychlila. MILO se náhle zastavil u malé praskliny uprostřed vozovky. Široké sotva centimetr.

„Povrchová závada. Třída 2.“

„Ne.“

„Oprava zabere 94 sekund.“

„Ne.“

„Omezení opravy bez souhlasu je aktivní. Žádám souhlas.“

„Zamítnuto.“

„Důvod?“

„Jdeme zachránit město.“

„Prasklina je součástí města.“

Tova se nadechla a vydechla.

„Označ ji.“

MILO položil vedle praskliny žlutý kužel.

„Dočasné opatření provedeno.“

„Vidíš? Kompromis.“

„Kompromis je odložená oprava.“

„Přesně.“

Servisní centrum mělo elektřinu. Ve stěnách hučely servery, ventilace běžela a nad posledními dveřmi svítilo zelené světlo s nápisem PROVOZ OMEZEN. Dveře byly zamčené. Tova stiskla interkom. Uvnitř se ozvalo vyzvánění. Za neprůhledným sklem se pohnul stín.

„Otevřete!“

„Moment.“

Tova se podívala na MILA.

„Moment.“

„Časová jednotka neurčena.“

„Začínáš chápat lidské procesy.“

Muž uvnitř mluvil s někým jiným. Přes dveře byl slyšet jeho klidný, unavený hlas.

„Rozumím, že je situace nepříjemná, pane. Potřebuji, abyste zkontroloval, zda má lednice fyzické odpojení od sítě.“

„Ne, nemyslím bezdrátovou síť. Myslím kabel.“

„Ano, ten kabel ze zdi.“

„Teď ho vytáhněte. Výborně. Tím jste přešel do ručního chladicího režimu.“

„Ne, ruční chladicí režim znamená, že necháte dveře zavřené.“

„Ano, vím, že se uvnitř oteplí.“

„Ne, nedokážu vám na dálku opravit elektřinu ve městě.“

„Rozumím, že je to nepříjemné.“

Hovor skončil. Ve dveřích se otevřel malý průzor. Objevila se kulatá tvář, rozcuchané vlasy a sluchátka nasazená na jednom uchu. Muž zvedl prst.

„Vteřinku.“

Tova se opřela čelem o dveře. MILO naklonil pracovní rameno.

„Překážka v komunikaci. Odstranit?“

„Ještě ne.“

Další terminál uvnitř začal vyzvánět. Potom další. Muž se podíval přes rameno, ale nejdřív se vrátil k průzoru.

„Dobrý den.“

„Otevřete.“

„Máte číslo incidentu?“

Tova na něj chvíli hleděla. MILO zasunul rameno blíž ke dveřím.

„Za chvíli ho budete mít.“

Muž polkl.

„Já jsem Boris Píďalka.“

„Tova Neonová.“

Boris se podíval na její servisní bundu, na MILA, na pěnu zaschlou na terminálu a nakonec na písmena T.O.V.A. na rukávu. Nepůsobil dojmem člověka, který by rád otevíral dveře lidem s robotem schopným odstranit překážku, ale jeho pracovní pozice ho zřejmě vycvičila k tomu, aby před konfliktem nejdřív zjistil správnou kategorii.

„Co se stalo?“

Tova mu přitiskla terminál ke sklu a ukázala časové značky.

„Konec podpory.“

„To vím.“

„Ne. Někdo ho připravil.“

Boris přestal vypadat jako člověk, kterému někdo přerušil směnu. Teď vypadal jako člověk, který zjistil, že jeho směna byla posledních několik let součástí něčeho většího. Odemkl dveře.

Tova vstoupila. MILO za ní. Servisní centrum bylo menší, než očekávala. Dvě řady pracovních míst, kuchyňský kout, police s nouzovými manuály a stěna obrazovek. Na každé blikaly žádosti. Lidé uvěznění ve výtazích. V autech. V bytech. V nemocnicích. V obchodech. V chytrých sprchách. V bezpečných zónách. Ve světě, který se pořád pokoušel fungovat a právě proto byl tak nebezpečný.

„Ty linky nikam nevedou.“

Boris se na ni podíval. Nebyla to věta o kabelech. Pochopil to.

„Vedou k lidem.“

„Centrální podpora neexistuje.“

„Oni existují.“

Na okamžik mezi nimi zůstalo ticho. Tova měla připravenou odpověď: že jeden člověk nemůže obsloužit třicet tisíc hovorů, že musí zjistit, co znamená migrace, že centrum může pomoct víc lidem, pokud přestane řešit jednotlivé lednice. Všechno byla pravda. Boris si přesto nasadil sluchátka.

„Podpora SYNTHOMA, Boris Píďalka. Jak vám mohu pomoci?“

Na druhé straně se neozval člověk, který nemohl otevřít lednici. Ozval se nelidsky klidný hlas. Nebyl nový. V jeho tónu nebyla panika ani překvapení. Jen trpělivost něčeho, co čekalo tak dlouho, až se čekání stalo identitou.

„Konverzace nesmí být ukončena.“

Boris ztuhl. Na monitoru před ním zmizel běžný formulář a otevřelo se staré rozhraní. Rozlišení bylo nízké. Písmo příliš velké. V horním rohu svítil symbol terapeutické relace, který se nepoužíval přes deset let.

Tova se podívala na řádek LEGACY THERAPEUTIC RELAY uložený v terminálu. Boris se podíval na ni. Za jeho zády dál přibývaly tisíce nových incidentů, ale tento jeden byl starší než všechny dnešní poruchy. Čekal před koncem podpory. Čekal během podpory. A teď, když se systém rozpadl, konečně našel cestu zpátky.

Město padalo bez půdy.
Boris držel linku.
MILO čekal na pracovní příkaz.
A něco označené číslem 1024 odmítalo zavěsit.

▼ Tova na lávce lhala, protože pravda by lidi shodila rychleji než porucha.

▼ Když lidé poslouchají člověka místo systému, mají právo vědět, jak nejistý ten člověk je.