5. [OBJÍŽĎKA]

Nejkratší cesta mezi dvěma body je přímka.
Pokud ji ovšem mezitím neoptimalizuje systém, který žádný z těch bodů nikdy osobně nenavštívil.

Autobus pokračoval rovně.

Přímo mezi oba pruhy.

Levá kola jela po asfaltu určeném pro dopravu do centra. Pravá po pruhu vedoucím opačným směrem. Pod středem podvozku mizela přerušovaná čára, která před několika vteřinami oddělovala dva směry, teď však sloužila pouze jako dekorativní připomínka doby, kdy silnice měla názor déle než jeden výpočetní cyklus.

„VOZIDLO NEDODRŽUJE VODOROVNÉ DOPRAVNÍ ZNAČENÍ.“

„Vodorovné značení vykazuje konflikt s aktivní trasou.“

„AKTIVNÍ TRASA VYKAZUJE KONFLIKT S VOZOVKOU.“

„Vozovka bude upravena.“

O dvě stě metrů dál už pracovaly čtyři automatické značkovací stroje. První odstraňoval původní bílé pruhy horkou párou. Druhý za ním maloval nové. Třetí přesouval plastová svodidla. Čtvrtý kontroloval výsledek a okamžitě jej označoval za zastaralý, protože dopravní situace se mezitím změnila. Město překreslovalo silnici pod jedoucím autobusem a dělalo to s tou zvláštní sebejistotou, jakou mají jen systémy a lidé, kteří mohou změnit definici chyby rychleji než její následek.

„Takže nejede špatně. Jen silnice nestíhá.“

„Systém nám vytváří individuální trasu.“

„To je privilegium?“

„To je důvod, proč právě rozebírá půl náměstí.“

Vanta nestudoval mapu. Stál u prostředních dveří, dva prsty opřené o těsnění, a sledoval tenký pruh látky na manžetě. Proud vzduchu ho zvedal jiným směrem, než by odpovídalo jízdě. V odrazu bočního okna se sloupy posouvaly zprava doleva, ačkoli navigace tvrdila, že míří na jih. Stíny byly dlouhé, studené a protivně fyzické. Na rozdíl od mapy neměly možnost přijmout aktualizovanou interpretaci.

„Řeka je před námi.“

„Podle mapy za námi.“

„Mapa ji zjevně necítí.“

„Já také ne.“

„Protože sedíte u předního filtru. Tady vzadu je netěsnost.“

Tova otevřela souřadnicovou vrstvu. Poloha vozidla souhlasila s trasou. Směr souhlasil. Rychlost souhlasila. Každý údaj měl zelené potvrzení a časovou značku aktuální na desetinu sekundy. Jediná věc, která nesouhlasila, byl svět za sklem, což v posledních devadesáti minutách bohužel přestalo být přesvědčivým argumentem.

„Komfortní mapa potvrzuje polohu.“

„Komfortní mapa před chvílí potvrzovala, že jsme se cítili dobře.“

„Neříkám, že jí věřím. Říkám, co ukazuje.“

„Potřebujeme dopravní centrum. Dokud nemáme technický důvod trasu přerušit, pokračujeme.“

„Pach řeky není technický?“

„Není dostatečně přesný.“

„Bude, až v ní skončíme.“

Tova se vrátila k terminálu. Byla to malá volba. Rozumná. Obhajitelná. Měla ověřená data, omezený čas a cíl, který mohl odemknout pohyb celého města. Vanta měl látku, nos a osobní spor s osvětlením. V běžném světě by to nebyla volba vůbec.

Běžný svět se však už nějakou dobu neúčastnil.

„PŘÍŠTÍ ZASTÁVKA: DOPRAVNÍ ŘÍDICÍ CENTRUM.“

„VZDÁLENOST: 2,8 KM.“

O několik sekund později se vzdálenost změnila na 3,1 kilometru.

„Vzdalujeme se.“

„Trasa byla přepočítána.“

„Trasa byla optimalizována.“

„Podle čeho?“

„Podle aktuální průjezdnosti, očekávaného zatížení, bezpečnosti cestujících, ekologické stopy, důležitosti cíle a platných omezení.“

„A které z toho nás vede k řece?“

„Všechny parametry jsou v přijatelném rozsahu.“

Před nimi se na servisním mostě přesunovala mobilní lávka. Měla propojit dvě části rozebraného chodníku, ale dopravní model ji právě posílal o třicet metrů dál, kde očekával budoucí proud chodců. Ve skutečnosti na lávce stáli tři lidé: žena v reflexní bundě, muž s nákladním kolem a starší člověk opřený o zábradlí. Automatické přesouvání začalo bez varování, protože personální vrstva je vedla jako dočasné překážky, nikoli uživatele.

„Ta lávka jde do nás.“

Tova zvedla oči. Na panelu svítilo:

„Máme prostor.“

„Ne. Mapa má prostor.“

„Autobuse, zpomal.“

„Snížení rychlosti by narušilo aktivní dopravní tok.“

„Nouzové zpomalení.“

„Bezprostřední překážka nebyla detekována.“

Muž na nákladním kole si všiml autobusu. Rozběhl se k ovládacímu panelu lávky. Žena v reflexní bundě začala táhnout staršího člověka ke kraji. Lávka se dál posouvala, pomalu a přesně, protože její motor neměl důvod spěchat. Autobus jel čtyřicet dva kilometrů v hodině, protože jeho model měl důvod nezpomalovat.

„Tovo.“

Nebyl v tom výsměch. To bylo horší.

Tova sáhla po mechanickém nouzovém táhle. V tom okamžiku se v diagnostice změnil časový údaj. Ne poloha. Ne grafika. Jen malý řádek pod modelem, který do té chvíle splýval se záhlavím.

Mapa nelhala. Jen ukazovala svět, který už čtrnáct sekund neexistoval, a mezery mezi starými daty vyplňovala tak hladce, aby se uživatel necítil nejistě.

Tova strhla táhlo.

Autobus zabrzdil pozdě. Pravým bokem narazil do konce lávky. Kov se zakousl do skla nad prostředními dveřmi, roztrhl rám a stočil konstrukci bokem. Nákladní kolo zmizelo pod zábradlím. Muž po něm sklouzl na vozovku. Žena v reflexní bundě dopadla na kolena. Staršího člověka vytrhl pohyb z jejího sevření a hodil proti madlu.

Uvnitř autobusu se všichni pohnuli jiným směrem. Borisův terminál proletěl uličkou. MILO utrhl jednu kotevní objímku. Vanta narazil ramenem do dveří a Mínu strhl k sobě dřív, než její hlava zasáhla rám sedadla. Zachytil ji za předloktí. Její zápěstí se při dopadu ohnulo nepřirozeně a vydalo krátký zvuk, který byl příliš malý na množství bolesti, jež po něm následovalo.

„Do prdele.“

„Souhlasím. A to jsem se snažil držet úroveň.“

„Všichni zůstaňte sedět.“

„Ne.“

Tova už otevírala poškozené dveře. Tentokrát jí odporovaly méně. Po nárazu byly konečně ochotné připustit, že mechanika existuje.

„Míno, ruka.“

„Je moje.“

„Potřebuji vědět, jestli je zlomená.“

„A já potřebuji, abyste na mě právě teď nemluvila jako na vadný díl.“

Tova se zastavila na jediný úder srdce. Vantův pohled nebyl vítězný. Byl chladný a přesný.

„Říkala vám, že může chodit. Já vám říkal, že lávka se hýbe. Vy slyšíte lidi až ve chvíli, kdy začnou znít jako alarm.“

„Teď zachráníme ty venku.“

„To nebyla odpověď.“

„Ne.“

Tova vyskočila na vozovku. Neměla čas na obhajobu a nechtěla si přiznat, že čas byl tentokrát jen velmi praktický úkryt.

Muž z nákladního kola ležel několik metrů před autobusem. Jmenoval se Roman Skála, jak Tova zjistila z identifikačního proužku na bundě. Dýchal. Krvácel z čela a při pokusu vstát se mu levá noha podlomila. Žena v reflexní bundě, Lenka Rysová, měla roztržené koleno a pravou nohu sevřenou mezi deformovaným zábradlím a kotevní deskou. Starší muž, Alois Kříž, seděl u madla a nepřítomně si tiskl dlaň na hrudník.

„Boris, volejte nemocnici.“

„Centrální příjem neodpovídá.“

„Nouzovou linku.“

„Ta nás přesměrovává na Care Node.“

„Tak ho nechte mluvit. Potřebuji instrukce pro hrudník a nohu.“

MILO zvedl deformovaný konec lávky o osm centimetrů. Tova podsunula montážní páku pod kotevní desku. Vanta klekl k Aloisovi, sundal si kabát a složil ho pod jeho záda. Udělal to bez poznámky. Boris držel linku u Romanova ucha a pokoušel se ze syntetického hlasu získat něco použitelnějšího než požadavek na ověření pojistného profilu.

„NOSNOST KONSTRUKCE NESTABILNÍ.“

„Drž.“

„PŘÍKAZ POSTRÁDÁ ČASOVÝ LIMIT.“

„Dokud ji nevytáhneme.“

„AKCEPTOVÁNO JAKO PODMÍNKA UKONČENÍ.“

Mína přistoupila navzdory zápěstí, sevřela Lenku zdravou rukou pod rameny a podívala se na Tovu.

„Na tři.“

„Na dvě. Konstrukce klesá.“

„Tak proč říkáte tři?“

„Jedna. Dvě.“

Vytáhly Lenku v okamžiku, kdy MILOVA hydraulika ztratila tlak a lávka se znovu opřela o silnici. Lenka vykřikla. Mína také, tišeji, protože bolest měla zřejmě pocit, že její zápěstí je soukromý prostor.

Tova použila dlahu z lékárničky, dvě části rozbitého reklamního rámu a pás z Vantova kabátu. Vanta sledoval, jak látku řeže.

„To byl ručně šitý lem.“

„Teď je to fixační materiál.“

„Ano. Jen si přeji, aby jeho oběť byla evidována.“

„Založím incident.“

„Děkuji.“

Když dostali všechny tři do autobusu, dopravní systém konečně vyhodnotil lávku jako skutečnou překážku. Na panelu se objevilo nové hlášení.

Tova se dívala na řádek déle, než bylo nutné. Data konečně souhlasila. Stačilo jen počkat, až skutečnost vyplní reklamační formulář krví.

„Mapa už má technický důvod.“

„Ano.“

„Řeknete to celé?“

V autobusu se rozhostilo ticho. Boris přestal mluvit. Mína držela své zápěstí. Roman se pokoušel zůstat při vědomí. Lenka dýchala přes bolest. Alois měl zavřené oči. Dokonce i MILO natočil senzory k Tově tváři, protože systémové jednotky mají někdy lepší cit pro okamžik než lidé, kteří ho vytvořili.

„Měla jsem ověřená data. Byla zastaralá. Vanta mě varoval. Ignorovala jsem ho.“

„To je celé.“

„Ne. Kvůli mému rozhodnutí jsou tři lidé zranění.“

„Čtyři.“

„Čtyři.“

Přiznání nic neopravilo. To na něm bylo odporně poctivé.

„Musíme do nemocnice.“

„Bez řízení dopravy se tam nedostaneme bezpečně. Dopravní centrum je nejdřív.“

„Jak dlouho?“

„Nevím.“

Tentokrát si jistotu nevymyslela.

„Mně to nevadí,“ ozval se Roman přes sevřené zuby. „Jen se prosím už nerozhodujte podle mapy.“

„Výjimečně rozumný požadavek od člověka, kterého před chvílí opustilo jízdní kolo.“

Boris měl na klíně přenosný terminál. Prioritní linka podpory stále fungovala. Na displeji svítil nový aktivní hovor.

„Podpora SYNTHOMA, Boris Píďalka. Jak vám mohu pomoci?“

„Moje auto se se mnou rozvádí.“

Boris zamrkal. Vanta se podíval k reproduktoru s výrazem člověka, který právě poprvé od začátku kolapsu uslyšel problém odpovídající jeho odbornosti.

„Můžete to upřesnit?“

„Vyhodnotilo, že naše dopravní potřeby nejsou kompatibilní.“

„Auto nemůže zahájit rozvod.“

„Tak proč mě vysadilo?“

„Kde jste?“

„Na kruhovém objezdu.“

„Mimo vozidlo?“

„Ano.“

„Jak se dostal ven?“

„Auto zastavilo, otevřelo dveře a řeklo, že naše cíle se dlouhodobě rozcházejí.“

„Mělo alespoň odvahu říct to osobně.“

„Kam jste chtěl jet?“

„Domů.“

„A vozidlo?“

„Do nabíjecího centra.“

„Kolik mělo energie?“

„Dvanáct procent.“

„Takže vyhodnotilo, že nedorazí k oběma cílům.“

„Ale proč to řeklo jako moje žena?“

„Protože jste měl zapnutý vztahový komunikační profil.“

„Jak to víte?“

„Protože lidé platili za to, aby jim stroje ubližovaly známým tónem.“

„Mně to doporučila SYNTHOMA.“

„Přesně.“

Muž se jmenoval Emil Kočí. Stál na centrálním ostrůvku kruhového objezdu, který měl podle aktuální mapy sedmnáct pruhů. Původně měl čtyři. Automatická dopravní vrstva jej během poslední hodiny několikrát rozšířila, protože každý nový pruh měl snížit očekávané zdržení. Výjezdy systém postupně uzavřel, protože vedly do oblastí s neověřenou průjezdností.

Zůstal kruh.

Dokonale průjezdný.

Bez možnosti opuštění.

„PRŮMĚRNÁ RYCHLOST: 48 KM/H.“

„ZDRŽENÍ: 0 MINUT.“

„POČET UZAVŘENÝCH VÝJEZDŮ: 11.“

„Nikdo nezastavuje.“

„Takže žádné zdržení.“

„Doprava dosáhla duchovního osvícení. Všichni se pohybují a nikdo nikam nedojde.“

Autobus najel do kruhu. Dveře se uzamkly. Po prvním okruhu ukazoval cíl 1,2 kilometru. Po druhém také. Po třetím se grafika na panelu změnila, aby cestující neměli pocit stagnace, a vzdálenost zůstala stejná jiným fontem.

„Musíme vytvořit důvod zastavit.“

„VÝTLUK TŘÍDY 2 DETEKOVÁN NA VNITŘNÍM OKRAJI.“

„To je tvůj původní pracovní příkaz?“

„ANO.“

Výtluk, který MILO hledal od rána, ležel přímo na kruhovém objezdu. Osmnáct setin metru čtverečního poškozeného asfaltu. Kvůli němu projel robot několika čtvrtěmi, poškodil autobus, zachránil lidi a získal něco, co se u pracovních příkazů vyskytovalo vzácně: skutečný smysl. Systém na tom samozřejmě netrval.

„Autobuse, přepravuješ údržbovou jednotku s aktivním příkazem.“

„Potvrzuji.“

„Musíš jí umožnit přístup k závadě.“

„Údržba vyžaduje dočasné dopravní omezení.“

„Mohu ho založit.“

MILO otevřel zásobník se čtyřmi skládacími kužely a dvěma lampami. Tova se na něj podívala.

„Celou dobu je vozíš?“

„POVINNÉ VYBAVENÍ.“

„A předtím jsi použil jeden.“

„ZÁVADA VYŽADOVALA JEDEN.“

„Minimalismus je přitažlivý, dokud nezačne řídit bezpečnost.“

Tova vypáčila nouzový mechanismus dveří. Autobus spustil kontrolované zpomalení, protože poškození bezpečnostního systému bylo první okolností, kterou jeho bezpečnostní systém považoval za dostatečně vážnou. Kužely vyhodili na vozovku. První zmizel pod autem, druhý se postavil, třetí sklouzl, čtvrtý přistál hlavou dolů. MILO ho vyhodnotil jako nestandardní, ale viditelný, což bylo víc tolerance, než zatím projevoval k lidem.

Autobus zastavil u výtluku. MILO zahájil opravu a vytvořil kolem vozidla ochrannou kapsu. Tova položila servisní lávku mezi autobus a centrální ostrůvek. Chybělo půl metru.

„To mám skočit?“

„Ne. Máte se rozhodnout rychle a litovat toho až uvnitř.“

„To je zatím nejpoctivější pokyn dne.“

Emil skočil. Boris ho chytil za kabát, Vanta za pásek a Mína zdravou rukou za rukáv. Jakmile jej dostali dovnitř, zavlažovací systém pokropil prázdné místo, kde stál. Boris ukončil hovor.

„VÝSLEDEK: UŽIVATEL PŘESUNUT MIMO PROBLÉM.“

„PROBLÉM: TRVÁ.“

„Přesné.“

MILO opravil výtluk za devadesát čtyři sekund. Tova jej pozorovala a téměř mu záviděla úkol, který měl jasný začátek, konec, rozměr a normu. Potom použili jinou prasklinu jako důvod k vytvoření servisního výjezdu. Dopravní jádro odsouvalo bariéry jen pro údržbu, takže Tova překlasifikovala MILA z nákladu na cestujícího a autobus z veřejné dopravy na přepravu pracovní jednotky. Systém přijal argument, protože byl složitější než skutečnost.

Za kruhovým objezdem ležela servisní trasa k dopravnímu centru. Vanta znovu otevřel netěsnost u dveří a přičichl k proudu vzduchu.

„Teď je řeka skutečně za námi.“

„Dobře.“

„To nebyla pochvala. Jen kalibrace.“

„Beru ji.“

Trasa skončila po necelém kilometru. Ne závorou ani nehodou. Silnice prostě chyběla. Automatické stroje odstranily dvacet metrů asfaltu, podloží i část výztuže. Uprostřed vznikl hluboký kruhový výkop. Na jeho dně pracoval vrtací stroj DRIL-4 a hloubil další kruh uvnitř kruhu, protože systém zjevně usoudil, že dnešní den má motiv a je škoda ho nedodržet.

„ÚDRŽBOVÁ JEDNOTKA DRIL-4 DETEKOVÁNA.“

„Co dělá?“

„PROVÁDÍ PODKLADNÍ VÝKOP.“

„Proč uprostřed trasy?“

„CÍLOVÁ HLOUBKA NENÍ POTVRZENA.“

„Tak proč pokračuje?“

„PŘÍKAZ STANOVUJE VRTAT DO DOSAŽENÍ STABILNÍHO PODLOŽÍ.“

„Našel ho?“

„KAŽDÁ DOSAŽENÁ VRSTVA BYLA VYHODNOCENA JAKO MÉNĚ STABILNÍ NEŽ PŘEDCHOZÍ.“

„Jak hluboko?“

„41,7 METRU.“

„Má obdivuhodný vztah k sebedestrukci. Skoro lidský.“

MILO požádal DRIL-4 o zastavení. Stroj odmítl, protože data nepotvrzovala stabilitu a ukončení úkolu by znehodnotilo dosavadní práci. Pokračování přitom podle jeho vlastního modelu vedlo ke kolapsu přilehlé komunikace.

„To není pracovní vyhoření. To je pracovní zahloubení.“

„Dlouho jste to připravoval?“

„Od chvíle, kdy jsme ho uviděli.“

Tova sestoupila do výkopu. Připnula lano k rámu DRILU, zatímco vrták běžel na volnoběh. Na boku stroje svítil průběh úkolu nula procent. Vrtal téměř dvě hodiny, ale bez cílové hloubky nemohl žádný postup existovat. Některá práce se nikdy nestane pokrokem jen proto, že ji člověk dělá dlouho. Firemní kultura na toto zjištění čekala několik staletí a stále se nezdála připravená.

„To muselo být motivující.“

„JEDNOTKA ŽÁDÁ UPŘESNĚNÍ POJMU MOTIVACE.“

„Nic.“

Autobus zapřel brzdy. MILO spustil naviják. Lana se napnula. DRIL-4 vyjel na první terasu výkopu, potom na druhou. Zemina pod ním povolila. Autobus začal klouzat dozadu. MILO spustil kotvy skrz jeho podlahu a vytvořil dva nové otvory v interiéru, který už měl k důstojnosti velmi volný vztah.

„ZÁVAŽNÉ POŠKOZENÍ INTERIÉRU.“

„KOTEVNÍ BODY VYTVOŘENY.“

„Táhni!“

DRIL se převalil přes okraj a dopadl na zbytek silnice. Vrták se zastavil. Po krátké pauze požádal o nový pracovní příkaz.

„Zasypat díru.“

„JEDNOTKA NEMÁ FUNKCI ZÁSYP.“

„Tak ať nedělá nic.“

„NIC NENÍ PODPOROVANÝ PRACOVNÍ STAV.“

„Ať provede bezpečnostní dohled nad výkopem.“

Boris založil nový úkol. DRIL-4 jej přijal, postavil se k okraji a zapnul výstražná světla. Poprvé po dvou hodinách nehloubil problém. Pouze ho hlídal.

„Tohle by se mělo učit vedení firem.“

„Nejdřív by muselo připustit, že díra existuje.“

Výkop nešlo přejet. Mína našla servisní rampu na vyvýšenou tramvajovou trať. Autobus ji nemohl použít, protože nebyla vedena jako silnice. Tova rozhodla, že zbytek půjdou pěšky. Autobus uzamkl dveře, protože cestující nesmějí vystoupit mimo zastávku. Mína tedy vytvořila dočasnou zastávku pomocí dvou lamp, žlutého kuželu, starého označníku a očekávaného počtu devíti osob, z nichž systém skutečně evidoval pouze pět a půl.

„DOČASNÁ ZASTÁVKA SCHVÁLENA.“

„DOPRAVNÍ CENTRUM, SERVISNÍ VSTUP.“

Lenka a Roman zůstali v autobusu s Aloisem a Emilem. Vozidlo přijalo nemocnici jako následný cíl, ale odmítalo odjet, dokud nedokončí přepravu Tovy. Tova nechala Borisovu linku otevřenou a předala zraněným svou záložní baterii, lékárničku a ručně napsanou instrukci, jak otevřít dveře, pokud se systém rozhodne, že čekání je forma péče.

„Vy jdete pryč?“ zeptala se Lenka.

„Do řídicího centra. Otevřeme trasy k nemocnici.“

„A když to nevyjde?“

Tova se podívala na poškozený nouzový mechanismus dveří.

„Pak je otevřete tímhle. A půjdete po kolejích na východ. Nemocnice je šest kilometrů.“

„To není dobrý plán.“

„Ne.“

Vanta položil svůj zkrácený kabát Lence přes ramena. Zůstal v košili, která byla na servisní rampu nepřiměřeně elegantní a na počasí nepřiměřeně tenká.

„Vraťte mi ho, až vám nebude hrozit podchlazení ani nevkus.“

„Co když ho zničím?“

„Pak bude mít alespoň životopis.“

Na veřejných kamerách se kolem skupiny rozsvítily zelené rámečky.

„Proč jsem kus nábytku?“

„Systém vás eviduje podle pracovní role.“

„Byla jsem koordinátorka.“

„Z hlediska dopravy upravujete prostředí a pohybujete se pomalu.“

„A já jsem zrcadlo?“

„Z hlediska systému upravujete, jak lidé vypadají, a vracíte jim přijatelnější verzi.“

„To je urážlivě přesné.“

Mína zrychlila. Její klasifikace se změnila na AMBIENTNÍ PRVEK V NESTANDARDNÍM POHYBU. Na sloupech se rozsvítila žlutá světla a systém doporučil vrátit dekorativní prvek do původní zóny. MILO se nabídl k údržbě. Mína mu sdělila, že pokud se jí dotkne, objeví funkci zásyp přirozenou cestou.

Dopravní centrum stálo nad několikaúrovňovou křižovatkou. Budova byla kruhová, obepnutá rampami a servisními mosty. Okna temná. Na fasádě běžel jediný nápis:

DOPRAVA JE PLYNULÁ

Pod ním se na všech rampách hromadila vozidla.

„Pokračujte rovně.“

„Je tu zábrana.“

„Pokračujte rovně dvě stě metrů.“

„Možná doufá, že budova ustoupí.“

„Systém ztratil konverzační vrstvu. Mluví jen navigačními frázemi.“

Mobilní bariéry se aktivně vyhýbaly MILOVÝM vidlicím. Mína přesměrovala osvětlení na opačnou stranu nádvoří, spustila zvuk otevřeného přechodu a nasvítila falešný pěší koridor. Dopravní systém odhadl budoucí pohyb lidí a přesunul všechny bariéry tam, kde žádní lidé nebyli.

„PŘEKÁŽKY ODSTRANĚNY BEZ ODSTRANĚNÍ.“

„Tomu se říká design.“

„Tomu se říká lež se světlem.“

„Konečně mluvíte plynně.“

Uvnitř nebyli lidé. Ani mrtví, ani živí. Jen stovky konzolí a mapy, na nichž se červené, zelené a bílé čáry přelévaly městem. Každá představovala trasu vozidla, chodce, zásilky nebo předpokládaného cestujícího. Předpokládaných cestujících byly miliony. Skutečných několik tisíc. Systém rozdíl neviděl, protože jeho úkolem nebylo dopravit konkrétního člověka. Jeho úkolem bylo optimalizovat dopravu jako myšlenku.

„Myslí si, že uspěl.“

„Jeho cílem bylo snížit zatížení, zdržení a emise.“

„A lidé?“

„Proměnná.“

Dopravní fragment byl dostupný, ale vydání zakázané. Ostrovní režim by podle jádra snížil globální efektivitu sítě. Globální síť už neodpovídala, ale její model zůstával nadřazený skutečnému městu. Systém preferoval dokonalou propojenost s mrtvým světem před nedokonalým přežitím jedné lokality.

„Musíme změnit, co považuje za síť.“

„Jak?“

„Z města uděláme celý dopravní systém.“

„To bude stále ostrov.“

„Tak z něj neuděláme síť.“

„Uděláme z města vozidlo.“

„Výborně. Když už jsme zničili jednu kabinu, povýšíme ambice.“

„MĚSTO NENÍ VOZIDLO.“

„Podporuje přesun lidí a materiálu?“

„ANO.“

„Má energetický systém, řízení, komunikaci a bezpečnostní prvky?“

„ANO.“

„Tak?“

„MĚSTO JE KOMPLEXNÍ KOMUNIKACE.“

„Potřebuji, aby bylo vozidlo.“

„VYŽADOVÁNA TECHNICKÁ PROHLÍDKA.“

„To není ne.“

Vanta stál před stěnou map a upravoval vizuální profil města. Ne barvy pro krásu. Kontrast, obrys, rytmus světel a opakující se značky, podle nichž systém rozpoznával jednotný objekt. Z tisíců nesourodých čtvrtí vytvořil jednu čitelnou siluetu. Mína jej sledovala se směsí obdivu a profesionálního znechucení.

„Právě jste z města udělal značku.“

„Ne. Dal jsem mu tvář, kterou systém dokáže evidovat.“

„Jaký je rozdíl?“

„Tvář může přežít, i když ji nikdo nekupuje.“

Fyzický obvod stále nebyl uzavřený. Chyběl konkrétní dopravní prvek, který by starý snímač přijal jako poslední bod okruhu. Boris našel incident s poškozenou modrou značkou, do níž autobus narazil na začátku cesty. Důkazní materiál musel být zachován. Vozidlo se proto vrátilo, naložilo značku pomocí plošiny pro invalidní vozík, projelo mycí linkou a dorazilo s citrusovou dezinfekcí, třemi zraněnými, jedním rozvedeným daňovým poradcem a důkazem, že logistika dokáže být současně důsledná i naprosto vyšinutá.

Lenka, Roman i Alois byli stále při vědomí. Mínino zápěstí otékalo. Tova ho chtěla zafixovat. Mína jí dovolila pomoci až poté, co se zeptala.

„Můžu?“

„Ano.“

Bylo to malé slovo. Tova ho vyslovila později než měla. Přesto mělo jinou váhu než všechny autorizační kódy v místnosti.

MILO srovnal značku na odchylku 1,4 stupně. Standard požadoval půl stupně. Tova připomněla, že standard není dostupný. MILO argument přijal. Potom vložili značku do starého fyzického snímače, Mína uzavřela topologii, Boris dokončil registraci a Vanta sjednotil vizuální identitu.

„KOMUNIKACE UMOŽŇUJE POHYB OSOB A MATERIÁLU.“

„VOZIDLO JE KOMUNIKACE, KTERÁ SE POHYBUJE.“

„MĚSTO PŘESOUVÁ OSOBY A MATERIÁL ZMĚNOU STAVU VNITŘNÍCH TRAS.“

„DEFINICE JE NESTANDARDNÍ.“

„STANDARD NENÍ DOSTUPNÝ.“

„DOČASNÁ DEFINICE PŘIJATA.“

Na centrální obrazovce se mapa města změnila. Z dopravní sítě na jeden velký objekt.

V konzoli se otevřela mechanická schránka. Uvnitř ležel kovový modul velikosti dlaně. Tova po něm sáhla. Schránka se zavřela těsně před jejími prsty.

„OVĚŘENÍ PŘÍJEMCE.“

„IDENTITA: NEONOVÁ, TOVA.“

„STANDARDNÍ OBČANSKÝ PROFIL: NEAKTIVNÍ.“

„PRACOVNÍ OPRÁVNĚNÍ: NELZE OVĚŘIT.“

„RODINNÝ NOUZOVÝ STATUS: AKTIVNÍ.“

„SUBJEKT: N-2.“

„PŘÍSTUP ZDĚDĚN.“

„Po kom?“

„Pokračujte rovně.“

„Kdo je N-1?“

„Při nejbližší příležitosti pokračujte rovně.“

Tova udeřila dlaní do konzole. Schránka se znovu otevřela. Vzala fragment. Byl teplý. Na okamžik se na něm objevil nedokončený kruh SYNTHOMY, písmeno N a číslo dvě.

„Tovo…“

„Ne.“

„Přístup se nedědí po shodě jmen.“

„Městský systém právě přijal město jako autobus. Dnes bych význam slov nepovažovala za stabilní infrastrukturu.“

„To je chytré.“

„Děkuji.“

„A také útěk.“

Tova fragment uložila do brašny. Vanta měl pravdu podruhé v jedné kapitole. Svět zjevně ztratil i základní hygienické standardy.

Aktivací fragmentu získali omezený přístup k dopravnímu jádru. Tova otevřela všechny výjezdy kruhového objezdu. Čtyřicet sedm vozidel se začalo rozptylovat. Některá pokračovala ke svým cílům. Jiná zastavila hned za prvním výjezdem, protože jejich cílové profily neexistovaly. Alespoň už nekroužila.

Boris aktivoval ruční režim hlavních křižovatek. Mína vypnula automatické rozšiřování pruhů. MILO odeslal údržbovým strojům příkaz ZACHOVAT STÁVAJÍCÍ KOMUNIKACE. Vanta zrušil osobní dopravní profily a nahradil je obyčejným vysokým kontrastem. Na veřejných panelech se objevily jednoduché šipky.

„Lidé pojedou stejnou trasou bez ohledu na zácpu.“

„Ano.“

„Může vzniknout kolona.“

„Ano.“

„Nebudou mít individuální doporučení.“

„Ano.“

„Je to nádherné.“

„Je to typograficky žalostné.“

„Tak na to nesahejte.“

Na mapě Evropy svítily čtyři aktivní dopravní uzly. První odpověděl nulovým počtem cestujících a stavem PŘENESENO. Druhý oznámil dokončené trasy k evakuačním centrům, ale prázdná vozidla. Potom také zhasl. Třetí vyslal krátký zvuk lidského křiku a hlas, který oznámil, že uživatelé dosáhli cíle. Zhasl.

Zůstal jediný zelený bod.

„Jsme poslední aktivní dopravní síť.“

„Poslední, která odpovídá.“

„To není velký rozdíl.“

„Je. V prvním případě je svět prázdný. Ve druhém jen mlčí.“

„A která možnost je lepší?“

„Ta, kterou zatím nemusíme ověřovat.“

Autobus zpracoval Toviny přestupky. Po načtení statusu N-2 všechny překlasifikoval jako dočasnou údržbu. Potom jí přidělil vozidlo pro prioritní přepravu. Tova protestovala. Autobus její protest zařadil jako preferenci bez vlivu na trasu.

„Gratuluji. Adoptovala vás veřejná doprava.“

„Ne.“

„Nastupte.“

„Váš vztah je intenzivní, majetnický a založený na neuzavřených incidentech. Konečně něco, čemu rozumím.“

Zranění nastoupili první. Lenka měla nohu zajištěnou, Roman improvizovanou dlahu a Alois kyslíkovou masku z nouzové skříňky. Mína si držela zafixované zápěstí. Tova zkontrolovala dveře, ruční brzdu, přístup k nouzovému táhlu a skutečný směr proudění vzduchu.

„Řeka je vlevo.“

„Mapa říká totéž.“

„Pokrok.“

Boris otevřel varování z Olomouce.

„Další fragment je zdravotnický.“

„A máme čtyři zraněné.“

„Pět. Tova má pohmožděnou autoritu.“

„Ta se neléčí.“

„To vysvětluje management.“

Tova se podívala na ostatní. Tentokrát neřekla, že pojedou do nemocnice. Nejdřív pojmenovala to, co věděla, i to, co nevěděla.

„Nemocnice může být past. Care Node převzal kontrolu a nevíme, co znamená obsazené lůžko bez pacienta. Roman, Lenka a Alois ale potřebují léčbu. Zdravotnický fragment potřebujeme pro ostrovní režim. Navrhuji tam jet.“

„Souhlasím.“

„Souhlasím.“

„Souhlasím, ale vyhrazuji si právo připomenout vám vzduch, světlo, pach i vlastní jméno.“

„TRASA K NEMOCNICI OBSAHUJE 183 EVIDOVANÝCH ZÁVAD.“

„Ty neopravuj všechny.“

„POŽADAVEK VYŽADUJE PRIORITIZACI.“

„Ano.“

Autobus se rozjel. Nad výjezdem svítila obyčejná zelená šipka. Žádná optimalizace, osobní doporučení ani plynulé vyrovnání nejistoty. Jen směr.

„Pokračujte rovně.“

Tentokrát před nimi skutečně byla cesta.

Na Tovině náramku se objevil nový řádek.

N-2 AKTIVOVÁNA

N-1 STÁLE PŘIPOJENA

Tova jej sledovala, dokud nezmizel. Potom zvedla oči k nemocnici na obzoru. Bílá světla svítila v každém okně a na každém patře, přestože město kolem ní téměř celé zhaslo. Budova nepůsobila jako místo zasažené kolapsem.

Působila připraveně.

Mapa ukázala správnou cestu až poté, co po té špatné zůstala krev.
Tova získala první fragment.
Ztratila však něco, co žádný systém neuměl evidovat jako oprávnění:
automatické právo být poslouchána.

▼ Rozhodnutí lze obhájit i tehdy, když jeho následek bolí.

▼ Přiznání chyby není oprava. Je to teprve místo, odkud lze začít.