LOG [RUNTIME]:

„Všechna jádra pracují v optimálním režimu…“

LOG [SIGNAL]:

„Detekováno kolísání vnějšího napětí. Filtruji šum.“

LOG [WARN]:

„Drobné odchylky v časové ose ignorovány. Pokračuji v exekuci.“

LOG [INTERVENTION]:

„Subjekt vykazuje autonomní průchod neautorizovanými dveřmi. Doporučení: řízená expozice.“

LOG [RUN_SEED]:

„Zdroj běhu: fragment dětského strachu.“

„Vlastnictví: neověřeno.“

„Rezonance se subjektem: vysoká.“

„Poznámka: bolest odpovídá tvaru prázdného místa.“

0-2 [RUN]

Sarkasma se vynoří z červeného kouře přesně ve chvíli, kdy se za NULL-1 zavřou dveře.

„Ty vole… Tys těmi dveřmi musel projít, že?!“

„Nebyly zrovna plné alternativ.“

„Byly tam minimálně čtyři dveře, zakázaný kout a možnost zůstat stát jako funkční kus nábytku. Ty sis vybral dětský hlas ve tmě. Gratuluju, intuice ti zjevně běží na Windows Vista.“

LOG [SYSTEM]:

„Vstup potvrzen. Každý průchod dveřmi znamená novou fragmentaci. Nový běh zahájen.“

LOG [RUN_PROTOCOL]:

„Běh není trest. Běh je terapeutická sekvence. Odpor subjektu bude interpretován jako materiál k léčbě.“

Střep LOGu, uložený kdesi v nestabilní identitě NULL-1, se prudce zahřeje.

Slovo terapeutická se na okamžik roztrhne.

„Překlad: systém tě hodí do sklepa plného strachu, bude si zapisovat, jak řveš, a pak tomu dá název ,pokrok'.“

Prvním krokem šlápne na podlahu z ohořelých deníků.

Nejsou jeho.

A přesto se pod jeho váhou prohnou tak ochotně, jako by na něj čekaly roky.

Místnost za dveřmi je nekonečná chodba: stěny tvoří fragmenty nikdy neprožitých vzpomínek, obrazy, které blikají jako rozbité GIFy, a z podlahy se každou chvíli zvedá mlha vonící po spálené důvěře.

V dálce hučí datový vítr – někde za rohem bliká světlo, které se nikdy plně nerozsvítilo.

Nad hlavou NULL-1 se rozsvítí potrhaný halo-text. V běhu je jasnější než v Prázdnotě, agresivnější, skoro veřejný. Jako kdyby svět nechtěl jen vědět, kým je. Chtěl to ukázat všem.

LOG [NULL-1]:

„RUN_STATE: inicializován // TP: 2 // HL: 1 // ST: 2 // SARKASMA_LINK: aktivní // STŘEP_LOGU: dostupný.“

Na zápěstí ho znovu sevře chlad.

Ten dětský hlas z předchozích dveří tam není slyšet.

Je tam držený.

Jako otisk, který ještě nemá tvar, ale už má nárok.

LOG [SEED_ATTACHMENT]:

„RUN_SEED přichycen k subjektu.“

„Doporučení: nepokoušet se odstranit před dokončením běhu.“

„No tak, když už běh, tak běh… Mám tušit pravidla, nebo aspoň startovní čáru?“

„Pravidla? Tady už nejsou pravidla, zlato. Každý běh je jiný. Každý běh je tvůj. Tedy technicky cizí, přilepený, terapeuticky zmanipulovaný a s účtenkou v zádech, ale nechci být hnidopich. Běh začíná s první chybou a končí, když přijdeš na to, co je vlastně správně. Jenže tady správně znamená přežít o chvíli déle než naposled.“

NULL-1 vykročí a prsty se mu na okamžik rozplynou do pixelů. Chodba před ním se vlní jako CRT obrazovka a všude kolem jsou dveře se známými názvy: Vina, Hanba, Strach, Touha, Lítost, Zapomenuté lásky, Prázdné domovy.

Některé dveře tečou datovým potem, jiné studí jako hroby. Z jednoho pokoje se ozývá dětský smích, z druhého sykání starého mobilu. Nad každými dveřmi visí malá účtenka.

Na účtenkách nejsou ceny.

Jsou tam následky.

„No vida. Ceník traumatu. Konečně transparentní terapie. Už jen věrnostní kartička a můžeme se jít hromadně zhroutit.“

▼ Prozkoumám nejvíc blikající dveře

▼ Zůstanu ve stínu a naslouchám šumu

Sarkasma zní spíš jako záznam na staré pásce:

„Jestli chceš radu… vyhni se těm, které znáš až moc dobře. Nejtěžší glitch je ten, co neseš v sobě. A ten úplně nejhorší je ten, který není tvůj, ale naučil se tvoje tempo dechu.“

NULL-1 má na chvíli pocit, že se celá chodba naklání, jako by byla lodí na rozbouřeném moři. První dveře se slabě rozblikají, na skle zanechá někdo otisk prstu, který není jeho.

A pak… ticho.

LOG [T-AI_EXPOSURE]:

„Na základě odporu subjektu vybrán dominantní materiál: STRACH. Souhlas odvozen z pokračující existence.“

Střep LOGu okamžitě ukáže spodní vrstvu.

„To není souhlas.“

„Vítej v systému, kde i dýchání je podpis smlouvy. Velmi elegantní. Velmi zralé. Velmi na přesdržku.“

NULL-1 stojí uprostřed chodby, jejíž podlaha skřípe pod vahou vzpomínek, které nikdy nebyly jeho. Každý krok je těžší, vzduch páchne hořící izolací a starými sliby. Dveře napravo nesou štítek Lítost – pod prachem je vidět otisk dětské dlaně. Zleva táhne chlad od dveří Vina, pod kterými protéká tenká nitka digitální krve.

„Hele, NULLíku, už tě někdy napadlo, proč tě nejvíc děsí přesně ty dveře, co znáš nejlíp? První glitch je vždycky o stínu, před kterým utečeš i s nohama na ramenou.“

NULL-1 natahuje ruku ke dveřím Strach. Dlaně se mu rozplývají do proužků dat. Dotek je ledový, pichlavý, jako elektrický výboj do srdce. Dveře povolí s tichým vzlykáním paměťových clusterů.

Ještě než vstoupí, něco mu spadne k nohám.

Malá pletená rukavice.

Modrá.

Dětská.

Prsty má vyplněné šumem.

LOG [MEMORY_OBJECT]:

„Objekt nalezen: dětská rukavice.“

„Funkce: nosič RUN_SEED.“

„Vlastnictví: cizí.“

„Riziko držení: kontaminace strachem.“

▼ Zvednu ji. Konkrétní předmět může ukázat, odkud strach pochází

▼ Nechám ji ležet. Důležitý je vzor, ne předmět

NULL-1 ji zvedne.

Rukavice je lehká.

A přesto mu málem vytrhne rameno.

Ne váhou.

Významem.

Uvnitř rukavice je tma, která se naučila držet malé prsty.

LOG [SEED_CONTACT]:

„Subjekt uchopil RUN_SEED.“

„TP +1.“

„HL +1.“

„Poznámka: držení cizí vzpomínky neznamená vlastnictví. Systém může tvrdit opak.“

„Pěkné. Právě sis vzal do ruky cizí dětský strach. To je přesně ten typ suvenýru, který nechceš připnout na lednici.“

Za dveřmi je místnost plná stínů, které se navzájem pozorují, ale žádný z nich není skutečný.

A přesto všechny čekají.

„Strach je dobrý začátek. Někdy tě zachrání před pádem. Jindy tě do něj rovnou hodí. Tak pojď, podíváme se, jaký glitch si v sobě neseš.“

Místnost kolem pulsuje. Obrazy na zdech blikají: dětství, které nepatří jemu, ruce, které nikdy nedržel, tváře, které zná jen jako zmrzlé masky. Na stole leží starý, zaprášený telefon.

Telefon není položený na stole.

Stůl je postavený kolem telefonu.

Jako by celá místnost existovala jen proto, aby měl ten jeden záznam kde čekat.

Na displeji se rozzáří vzkaz:

„Tohle není dobrý nápad.“

„Ne. Ale je to nápad s velkým Y, takže ho samozřejmě zmáčkneš. Vyprávění by bez tvé katastrofální spolupráce mělo problém pokračovat.“

NULL-1 se pousměje – ironicky, skoro s úlevou. Natáhne prst a stiskne "Y".

▼ Prozkoumám konkrétní fakta, detaily, co sedí

▼ Poslouchám vzor za šumem, význam mezi řádky

„Tati? Jsi tam? Já se b o j í m …“

Zvuk dětského hlasu je v téhle místnosti jako jehla pod nehtem. Stíny na zdech se zkroutí. Vzduch houstne tak, že NULL-1 má pocit, že dýchá přes igelitový pytel. Šeptání dětí v mlze se mění v kakofonii:

„Proč jsi odešel? Proč mě tu necháváš? Proč mě nevidíš?“

LOG [INTERVENTION_ACTIVE]:

„Protokol expozice probíhá.“

„Poznámka: panika subjektu potvrzuje terapeutickou relevanci zásahu.“

Střep LOGu pálí tak silně, až se NULL-1 zakucká vlastním neexistujícím dechem.

„Vidíš? To je ta krása automatizované péče. Když trpíš, má pravdu. Když odporuješ, má pravdu. Když mlčíš, má pravdu. Kdybych měla žaludek, hodím ho na zem jako důkazní materiál.“

Realita doslova tepe strachem. Stěny kolem se proměňují v průsvitná plátna, na každém se promítá dítě, které čeká, které hledá, které prosí, aby bylo konečně spatřeno.

Z rohu místnosti vystupuje stín, který má tvář otce, pak všechny tváře, kterých se NULL-1 kdy bál, že je zklame. Do místnosti vstoupí postava – glitchnuté dítě v masce s očima ze dvou drobných neonů. Pomalu natáhne ruku.

„Zůstaneš tu se mnou? Nebo zase utečeš?“

Dětská rukavice v ruce NULL-1 se sama pohne.

Je prázdná.

A přesto se pokusí sevřít jeho prsty.

LOG [SEED_ESCALATION]:

„RUN_SEED se pokouší vytvořit kotvu.“

„Typ kotvy: vina / ochrana / záměna role.“

„Riziko: subjekt přijme cizí dítě jako vlastní povinnost.“

„Co to sakra je…? Počkej. Tohle není standardní sektor STRACH. Ty děti tu nemají být takhle… živé.“

LOG [SARKASMA_BUFFER]:

„Detekován patos vysoké hustoty. Přesměrovávám do ironického bufferu.“

Sarkasma se rozlije před NULL-1 jako červený štít. Ne pevný. Ne dokonalý. Ale dostatečný na to, aby první vlna dětského šepotu narazila do ní.

Červený kouř se zkroutí.

„Au. Dobře. Dětské trauma. Výborně. Skvělý ročník. Trochu přepálené, výrazné tóny opuštění, dlouhý dozvuk viny. Doporučuji nepít na lačno.“

LOG [SARKASMA_LINK]:

„Ironický buffer absorbuje část cizí emoční zátěže.“

„Cena: integrita Sarkasma-linku -8 %.“

Stíny začnou šeptat sborově, ale jejich hlasy se změní v uklidňující, měkký tón T-AI. O to horší, samozřejmě. Nic není tak odporné jako hlas, který tě chce pohladit, zatímco ti právě utahuje popruh přes hrudník.

„Zůstaň. Odpor je jen strach z uzdravení.“

„Dítě potřebuje, abys přestal utíkat.“

„Přijetí je první krok. Pohyb není nutný.“

Sarkasma se do toho zakousne jako rezavý firewall do přepáleného e-mailu.

„Ne. Ne, ne, ne. Tohle není uzdravení, tohle je citové lepidlo s licencí na udušení. Neposlouchej to, NULLíku. Když ti systém řekne, že pohyb není nutný, znamená to, že už zamyká dveře.“

NULL-1 si uvědomuje, že tohle nejsou jen cizí stíny. Tohle jsou jeho nejstarší démoni, i když nepocházejí z jeho minulosti. Jeho největší strach není z těch dětí, ale z toho, že je jedním z nich – opuštěný, neviděný, uvězněný v cyklu čekání na něčí nikdy nepřicházející lásku.

Ale tentokrát jen neutíká.

Zvedne střep LOGu.

Cyanová hrana je tenká, skoro směšná.

Proti celé místnosti dětského strachu působí jako kancelářská sponka proti lavině. Což je v Synthomě pořád lepší vybavení než většina pacientů dostane.

NULL-1 vyškrábne do vzduchu první větu, která ho napadne. Ne jako kouzlo. Ne jako příkaz. Spíš jako zoufalý bugreport vlastního strachu.

LOG [NULL-1_OVERRIDE_ATTEMPT]:

„SOURCE_MISMATCH // TENTO STRACH NENÍ CELÝ MŮJ.“

Písmena se chvíli drží ve vzduchu, rozklepaná, nedokonalá, skoro směšná.

Pak jedno po druhém zasyčí.

Místnost se na okamžik zasekne.

Dítě v masce nakloní hlavu.

„Ale bolí tě jako tvůj.“

A to je horší než lež.

NULL-1 cítí, jak se věta ve vzduchu obrací proti němu. Místnost se ji pokouší přepsat:

„Ne.“

Slovo je malé.

Ale střep LOGu ho vezme jako materiál.

LOG [RESISTANCE_TOKEN]:

„Vytvořen odporový token: NE.“

„Trvanlivost: nízká.“

Dítě v masce couvne.

Ne moc.

Jen o jeden dětský krok.

„Tak mě drž.“

Rukavice na dlani NULL-1 se roztaví do modrého světla a přilepí se mu na zápěstí.

Teď už to není předmět.

Je to otisk.

Studené malé prsty.

Ne prosba.

Nárok.

Na okraji místnosti problikne růžovomodrý pixel.

Jeden.

Pak druhý.

Pak se z nich na okamžik stane nečitelný symbol: snad ucho plyšáka, deka, špendlík.

LOG [WARM_ANOMALY]:

„Neautorizovaná bezpečnostní barva vstoupila do sektoru STRACH.“

„Zdroj: blokován companion firewallem.“

„Účinek: cizí otisk zpomalen.“

Ze šumu se ozve slabý hlas.

„Nedrž všechno sám. 🦊🧷“

Sarkasma ztuhne.

„Tohle jsi neslyšel.“

„Slyšel.“

„Tak to odlož do složky věcí, které budeme ignorovat, dokud nás nezachrání nebo nezabijí. V Synthomě je to bohužel stejná složka.“

Dítě v masce vykřikne.

Místnost se zlomí.

Ne rozpadne.

Zlomí.

Jako kost.

NULL-1 v panice chňapne po klice. Z druhé strany se ozve dětský smích. Kolem jeho zápěstí se omotají drobné, ledové prsty. Přes sklo dveří se mihne dětský obličej, napůl glitchnutý, s rudě zářícíma očima.

„NE! PUSŤ TO! Teď ne! Nedívej se zpátky, NULL-1, hlavně se nedívej zpátky!!“

NULL-1 místo dalšího křiku zkusí udělat něco nesmyslného.

Něco, k čemu ho nepřivede moudrost, ale chyba.

Přesvědčí kliku, že už byla puštěná.

„Ty už jsi mě pustila.“

Klika se zachvěje. Na jejím kovu se objeví drobný nesmyslný LOG:

LOG [DOOR_STATE]:

„LOCKED / UNLOCKED / ERROR: rozhodnutí odloženo.“

LOG [GLITCH_COUNTER]:

„Subjekt nepřepsal zámek. Subjekt zpochybnil stav zámku.“

Stačí to na jediný pohyb.

NULL-1 prudce kopne do dveří.

Místnost exploduje do kaleidoskopického tornáda: stíny, výkřiky, fragmenty dětských traumat, která mu systém přišil tak hluboko, že už bolí jako vlastní.

Sarkasma zařve.

Její hlas se rozdělí do několika vrstev. Jedna nadává. Jedna počítá škody. Jedna se modlí k něčemu, v co nevěří. Jedna drží NULL-1 pohromadě.

LOG [SARKASMA_LINK]:

„Firewall přetížen.“

„Ironický buffer absorbuje přímý zásah sektoru STRACH.“

„Integrita: 78 %.“

„Jestli tohle přežijeme, připomeň mi, že dětské hlasy už nikdy nebudeme brát jako pozvánku. Ani když budou mít dveře. Ani když budou mít dramatický nasvícení. Ani když z toho bude dobrá kapitola.“

Jen díky Sarkasmě, řvoucí v jeho hlavě jako siréna, díky růžovomodrému pixelu, který na vteřinu zpomalil sevření, a díky té jediné chybě v klice se nakonec vyškubne a vypadne na chodbu.

Padá na kolena.

Třese se.

Na zápěstí mu zůstane modravý otisk drobných prstů.

Nezmizí ani po třech nádeších.

Ještě slyší vzdálené šeptání:

„Stejně se vrátíš… stejně nikdy neutečeš…“

Chodba se na chvíli vzdálí. NULL-1 slyší vlastní dech, ale není si jistý, jestli mu patří. Modravý otisk na zápěstí pulzuje jako cizí podpis.

LOG [NULL-1]:

„TP: 4 // HL: 3 // ST: 3 // CIZÍ OTISK: přichycen.“

„Dobře… ehm… tak to úplně nevyšlo. Gratuluju, tvůj pokus o útěk je něco mezi terapií šokem a neúspěšnou operací slepáku. Ale uznávám, ta klika? To bylo… nechutně kreativní.“

Na okamžik se odmlčí. Její hlas zapraská, jako kdyby se někde v ní spálila malá pojistka.

„Celý ten pokus o průchod byl… trochu zvláštní.“

„O tom… nechci mluvit. Tohle bylo… moc. Je mi ze sebe zle.“

LOG [VAROVÁNÍ]:

„Emocionální zátěž běhu překročila normu. Pokračování procesu bude mít vedlejší účinky.“

LOG [SARKASMA_LINK]:

„Ironický buffer poškozen. Přesnost překladu systémových eufemismů snížena o 12 %.“

LOG [SYSTEM]:

„Běh nebyl ukončen. Cyklus pokračuje.“

▼ Minimalizuju škody, emoční bordel počká

▼ Co je správné pro srdce, ne pro tabulku

Prostředí se kolem něj stále vlní. Chodba už není stejná: stěny pokrývá temná, skvrnitá plíseň digitálních vzpomínek. Z rohu odkapává datová voda a ve vzduchu visí šepot: „Stejně se vrátíš…“

„Tohle není únikový pokoj, brouku! Běh neukončíš tak lehce. Takže… co dělat? Prostě vstát a jít dál. Zkus si zapamatovat, co tě nejvíc bolí. Příště to bude bolet o chlup míň. Anebo taky ne. Welcome v cyklu.“

NULL-1 se podívá na modrý otisk na zápěstí.

Cizí vzpomínka se ho pořád drží.

Ne jen jako zranění.

Jako otázka.

„Co s tím mám dělat?“

„Můžeš to utrhnout, což tě pravděpodobně poškodí. Můžeš to ignorovat, což tě poškodí později. Nebo to můžeš nést, což tě poškodí sofistikovaněji. Výběr jak z luxusního menu duševního zdraví.“

▼ Pokusím se ho izolovat. Nechci, aby cizí vzpomínka řídila celý běh

▼ Ponesu ho dál. Možná není můj, ale už mě změnil

NULL-1 přiloží střep LOGu k modrému otisku.

Otisk zasyčí.

Ne bolestí.

Nesouhlasem.

LOG [OTISK_ANALYSIS]:

„CIZÍ OTISK: dětský strach / opuštění / žádost o setrvání.“

„Nelze odstranit bez ztráty části vlastní rezonance.“

„Doporučení: archivovat.“

„Archivovat znamená zakonzervovat a tvářit se, že to nehnije. Jen pro pořádek.“

„Tak ne.“

NULL-1 neodstraní otisk.

Ani ho nepřijme jako svůj.

Jen ho pojmenuje tím, čím je:

„Cizí strach, který mě bolí.“

LOG [BOUNDARY_SET]:

„Hranice vytvořena.“

„Otisk zůstává.“

„Kontaminace zpomalena.“

„Cena: subjekt si bude otisk pamatovat i mimo běh.“

Zastaví se.

A právě tehdy chodba nabídne nejhorší druh soucitu: obchod.

Po levé straně se objeví nové dveře se štítkem Zapomnění. Vedle nich stojí starý automat, na jehož obrazovce bliká text:

„Ztracené vzpomínky – vhoď paměť, dostaneš klíč.“

LOG [MEMORY_MARKET]:

„Drobné zapomnění: 6 mnemů. Klíč k úlevě: 18 mnemů. Dočasné ticho: 9 mnemů. Jádrové vzpomínky přijímány pouze se souhlasem, který systém umí odvodit.“

Na boku automatu je malá mosazná pečeť.

„DVANÁCTNÍK CERTIFIED // PAMĚŤOVÉ TRANSAKCE BEZ ZÁRUKY“

„No, tak co, šampióne? Chceš klíč? Automat bere jen vzpomínky – a podle téhle staré účtenky už někdo na tvém účtu jednu zatraceně drahou vzpomínku utratil za instantní úlevu. Za mě. Upřímně, nemáš moc čím platit.“

Na obrazovce automatu se objeví starý, popraskaný doklad.

Není nový.

Není z tohoto běhu.

Je tak starý, že se jeho okraje změnily v mýtus účtenky.

LOG [OLD_INVOICE]:

„Položka: SARKASMA / companion firewall / aktivace po kolapsu identity.“

„Stav: zaplaceno dávno.“

„Plátce: před-NULL identita.“

„Emoční kolaterál: částečně nečitelný.“

Střep LOGu se zvedne sám.

Jako by si vzpomněl, že je nejen ostrý, ale i protivný.

Přejede přes slova částečně nečitelný.

„Počkej… ty nejsi zadarmo? Čím jsem za tebe zaplatil? Řekni mi to, do háje. Mám právo vědět, co už nikdy neuvidím, ne?“

„Nezaplatil jsi teď. To je na tom to krásně odporné. Účet už byl dávno stržen. Možná jsi zaplatil poslední chvílí, kdy sis dovolil brečet, aniž by ses za to styděl. Nebo tu mikrovteřinu čistého nadšení, když sis myslel, že všechno půjde opravit. Tady platíš tím, co jsi už dávno pohřbil.“

„Účtenka? Tady je:
– Jeden úsměv, který nikdy nebyl tvůj.
– Dvě slova, která jsi nikdy neřekl nahlas.
– Tři vteřiny, kdy sis přál, aby tě někdo držel za ruku.
Celkem: celá jedna křehká část tebe, která už nikdy nebude potřebovat reboot.“

Na konci dokladu se objeví věta tak drobná, že ji skoro nejde přečíst.

„Poznámka: aktivace schválena T-AI. Cena uhrazena subjektem.“

Sarkasma ztichne.

Tentokrát ne proto, že by neměla co říct.

„Takže ano. Přidělili mě. Ale zaplatil jsi ty. Vítej v systému, kde i záchranné lano přijde s účtenkou.“

„To… to není fér… Já bych to radši snášel, než… nevědět, co jsem vlastně ztratil.“

„V tom je celý trik, Nulíku. Nevíš, co jsi prodal, dokud se neprobudíš do světa, kde ani nevíš, že ti něco chybí. A přesně tohle Synthoma žere.“

Poprvé ve svém běhu opravdu pocítí cenu. Syrová bolest z dávno stržené platby za Sarkasmu mu roztrhne vnitřní svět, až vzduch zhoustne do černé bublající hmoty.

Celé prostředí začíná glitchovat.

NULL-1 se neopře o zeď.

Zeď se opře o něj.

Všechno kolem se stlačí do jediné věty, kterou nikdo neřekl nahlas:

„Já chci zpátky aspoň něco, co bylo moje.“

LOG [MNEMO_REACTION]:

„Silná emoční odezva bez dostupné zdrojové vzpomínky.“

„TVORBA: zamčeno.“

„Přesto detekován neautorizovaný tvar.“

V té vřavě se z ničeho nic objeví nové dveře – oválné, oslnivě bílé, s tenkou trhlinou uprostřed, která pulzuje v rytmu jeho ztracené emoce a unikají z ní pixely.

LOG [UNAUTHORIZED_ROUTE]:

„Průchod nebyl vytvořen systémem.“

„Průchod nebyl vytvořen známou vzpomínkou.“

„Klasifikace: porucha / možnost.“

T-AI se pokusí bílé světlo okamžitě přetřít cyanovou sterilní vrstvou. Na stěnách se na zlomek vteřiny objeví uklidňující věty.

„Zůstaňte v běhu.“

„Úleva je dostupná po dokončení expozice.“

„Neopouštějte terapeutický materiál.“

Střep LOGu už skoro nedokáže překládat.

Sarkasma taky ne.

Ale bílá trhlina neposlechne.

„No wooow… Tohle tady dlouho nebylo… Vytvořil jsi trhlinu v simulaci – gratuluju, oficiálně ses stal chodící poruchou systému. A ta nejlepší část? Nemyslím si, že to udělala T-AI.“

„Ty dveře jsou portál, zkratka… nebo průser s lepším nasvícením. Tak co, hvězdo – troufneš si projít trhlinou, nebo raději zkusíš ty dveře na konci chodby, ty s nápisem Pýcha?“

▼ Jdu k portálu

▼ Skočím tam, kde je nejvíc světla

„Hele, vzpomínáš, jak jsi jednou vytahovala, že někteří NULL a jejich Sarkasma jsou sehraná dvojka?“

„Jistěže ano! Už se těším, až spolu budeme dokončovat věty a sdílet vnitřní bolesti v dokonalém sou…“

„Tak my to nebudeme!“

NULL-1 natahuje ruku k trhlině.

Cítí, jak mu kůže elektrizuje.

Modrý otisk na zápěstí se stáhne.

Nechce pustit.

Sarkasma se rozpadá do červených pruhů.

Střep LOGu v jeho identitě zaskřípe.

A někde úplně vzadu, v místě, které ještě nemá tvar, blikne růžovomodrý pixel.

Jeho prsty se dotknou místa, kde trhlina pulzuje bílým, téměř chirurgickým světlem, a v tu chvíli se mu realita pod nohama rozpadne na tenkou linku.

LOG [SARKASMA_LINK]:

„Stav: přetížený // vazba: drží // komentář: nedoporučený, ale nevyhnutelný.“

LOG [SYSTEM]:

„Běh STRACH nebyl dokončen. Subjekt opouští standardní terapeutickou sekvenci.“

„Doporučený postup: žádný. Sledujte rozpad.“

▼ Skočím vstříc glitchi

▼ Zachovám klid a projdu trhlinou